Ve stínu Rudé věže

Dílko určeno spíše pro náctileté čtenářky preferující načervenalou knihovnu...

!!! POZOR SPOILERY !!! Tak tohle... jsem nečekala. Ke knize (a tím i k autorce, o níž jsem neměla ponětí) jsem se dostala náhodou. Snažila jsem se vyhledat nějakou beletrii, v níž by figurovala Liberecká výšina, a přes vyhledávání pomocí štítků se dostala k anotaci. Ve stínu rudé věže jsem si v knihovně půjčovala s tím, že to bude taková bizardní kuriozita, ale už záhy si mne příběh zaháčkoval a již první večer po nějakých dvou přečtených kapitolách jsem při usínání přemýšlela nad světem, který Karolina Francová vytvořila. A to prosím přesto, že jsem z knihy z počátku nebyla nijak urvaná a přišla mi psaná hodně podrobně a natahovaně. Obrovskou přidanou hodnotou pro mne určitě byly liberecké reálie, které důvěrně znám, takže jsem přesně věděla, kde se děj odehrává. I když bychom s ohledem na svoji adresu trvalého bydliště při Purpurové noci zařvali mezi prvními, koncept probuzení spící magie pod Jizerskými horami se mi líbil hodně i proto, že jsem lokalpatriot a k mnohem populárnějším Krkonoším jsem si nikdy nevytvořila stejně důvěrný vztah. (Dnes už jsou Jizerky přecpané turisty a hlavně cyklisty, ale s nostalgickou slzou v oku pamatuji časy, kdy tomu tak nebylo.) Myšlenka, že Liberec se díky probuzení magie stal centrem nejen České republiky, ale celého světa, byla také hodně zajímavá a kladla jsem si hypotetickou otázku, jak se na přičlenění okolních obcí asi v průběhu četby zatvářili čtenáři z Jablonce nad Nisou (a Chrastavy, ehm). Je znát, že autorka si s příběhem i jeho reáliemi v hlavě pohrávala dlouhou dobu (narazila jsem na rozhovor na Neviditelném psovi), protože měla promyšlený nejen dopad magie na každodenní situace občanů ČR, ale i na vztahy s okolními státy. V Janových politických proslovech nebo v činnosti PR agentky byl znát rukopis zralé autorky, která to se slovy umí a díky své profesi ví, jak to ve světě funguje, což knize přidávalo na věrohodnosti. Samotný příběh a (zřejmě) milostný trojúhelník byl okořeněn dalšími motivy (kletba hlavní hrdinky, Janův / otcův démon) a i když některé scény na mne byly příliš explicitní a dětem nepřístupné, přijala jsem je a smířila se s nimi. (Zejména dokončení rituálu, kterým došlo k odemčení magie.) (V tomhle ohledu bych knihu doporučila spíše starším čtenářům, rozhodně ne žákům prvního stupně.) Radek jako hlavní záporák měl silnou motivaci (nemohu se vyhnout srovnání s Lišajem z Kouzelné Berušky), ale jako samostatná postava v mých očích neobstál a jeho chování je v mých očích vysvětlitelné jenom šílenstvím. Nataniela jsem zprvu považovala za hlavního mužského hrdinu, ale - a tady si vůbec nejsem jistá, zda to byl autorčin záměr - postupně ho do stínu zatlačil jeho mladší bratr. Toho jsem dlouho Natanielovýma očima vnímala jako otcovu oběť a o to víc jsem si ze závěru sedla na zadek (a přitom to dávalo smysl). Jen neustálé uvádění jména v jeho původní formě, bez nějaké domácké formy, mi moc nesedělo, jsem zvyklá na samé Honzy, Jendy či Jeny. Kláře jsem na chuť úplně nepřišla, ani ne tak kvůli jejímu prokletí (které bylo místy popisováno hodně podrobně). Když si jej odmyslím, musím se ptát, čím je jako hrdinka vlastně výjimečná a co ději ještě přinese. (Mimochodem, podle propočtů jí v knize bylo nějakých jednadvacet? Nějak se mi nechce věřit, že v tomhle věku by ředitelovala školce.) Markéta a další postavy mne zaujaly svými zážitky o Purpurové noci, s ohledem na místo bydliště mě to vedlo k úvahám, jak by to asi probíhalo u nás. A nebo kdyby se u nás doma najednou otevřely Zlaté dveře... (Souvislost s říkankou mi došla o něco později a o to víc zasáhla.) Zajímavé, co dokáže napsat člověk, do jehož profese bych to na první pohled neřekla ;-). Pokud by autorka četla můj komentář, ráda ji pozvu na kávu vyzpovídat, proč zrovna Liberecká výšina a Jizerky. Magii jako takovou a její zákonitosti Karolina Francová moc nepropracovala nebo spíše nerozvedla. Co se výčtu nočních tvorů týče, přišlo mi, že tam jen chrlila nápady, co vše z kouzelných tvorů existuje, a je to škoda, protože s tím šlo pracovat mnohem hlouběji a promyšleněji. Moji zvědavost nejvíc probudilo Dasine, pasáže kolem něj mne zaujaly hodně a vyvolávaly ve mně hodně obrazů. Jen doufám, aby zůstalo Janovi nakloněné a aby tady nedošlo k nějaké zásadní roztržce... Na přehradu na Černé Nise už nikdy nebudu koukat stejnýma očima.