Vítězství

Opravdu skvělé pokračování a úžasné vyvrcholení celého příběhu. Tolik zvratů a následného vysvětlení jsem opravdu nečekal. Říkal jsem si proč? jo tak... a zase proč? jo tak... Tak jako u předešlých dvou knih jsem tuto přečetl prakticky na jeden zátah. Tato kniha vám odpoví na všechny otázky které vám vyvztanou u dvou předchozích knih, vše dokonale zapadá do jednoho harmonického vyvrcholení. I když malou skulinku pro možné pokračování si podle mého autor v příběhu nechal.

Příšerný brak s několika relativně zajímavými nápady a příliš mnoha až pro příběh výhodnými náhodami. Mám rád sci-fi, těší mě, když autor popustí uzdu fantazii, ale tohle? Zavedu své hrdiny do zcela bezvýchodné situace a když jsou skoro na dně, vymyslím náhodu v podobě náhle se obrátivšího otroka protivníka. Bitvy v mezihězdném prostoru se dějí jako by bojovaly mořské koráby, 10 m tlusté vrstvy wolframu sem tam, singularity sem, tam. Hned v první knize autor přivede lidstvo do kontaktu s protivníkem, proti kterému by nemělo šanci ani 5 minut, ale máme tady ten wolfram, že jo. Ten vydrží všechno. A když ne, přijde nápad skočit do singularity, někoho to zabije, někoho to někam pošle a pak zase zpátky, fyzikální zákony zde neplatí, pouze slouží autorovi pro vedení příběhu. Jak je v něm problém, vyřeší se zase nějakým ad hoc výmyslem. A když ani to nepomůže, objeví se nový mimozemský druh, který chce být s lidmi kamarád, protože se po x tisících let v porobě ausgerechnet rozhodl zbavit okovů. Postavy jsou ploché bez jakýchkoliv hlubších motivací, všichni prostě chtějí emzákům nakopat zadky, nic moc jiného neřeší vyjma Volze a jeho pouta k Millerové. Celé je to neuvěřitelné a to je hlavní problém, nemohlo by se to stát ani ve vesmíru s takovými fyzikálními nesmysly, které se dějí tady. Instantní prefabrikát do vlaku na zabití času, který s literaturou nemá mnoho společného.