Vzpomínka na Zemi

Po dočtení Temného lesa se mi do třetího dílu moc nechtělo, protože jsem předpokládala, že se situace vyvine jinak. Nakonec se ukázalo, že všechny moje divoké představy autor hravě předčil a třetí díl si tak plný počet zcela zasluhuje. Na rozvláčný styl psaní jsem si nakonec zvykla a už se mi tolik neprotivil...Všechno to do sebe totiž nakonec krásně zapadá, jen je toho moc. Vlastně mi přišlo, že chybí jakákoliv gradace děje. Ten příběh prostě plynul a nějak se odehrával. Určitě by se to dalo napsat i jinak, ale to by zase už nebyl Liou ;-) V knize a celkově celé trilogii je tolik krásný myšlenek a tolik věcí k zamyšlení, že si říkám, zda se autor ještě do něčeho další pustí a nebo toto dílo zůstane osiřelé. Mne se nejvíce dotkly projekty jako byla mandala, schodiště, pak všechny ty dimenze, myšlenka temného lesa, sofon, "stvrzenka" a pohádky :-) Víc netřeba dodávat, běžte si knihy také přečíst :-) "Život dosáhl evolučního milníku, když se vyplazil z moře na souš. Jenže ony první ryby, které to dokázaly, přestaly být rybami. Podobné to bude s lidmi, až opravdu proniknou do kosmu a přetrhnou pouta se Zemí. Přestanou být lidmi." "Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano."

Zůstala jen vzpomínka... Bylo to neskutečně zajímavé sledovat, jak odpozorované a opakující se vzorce chování společnosti autor s neuvěřitelnou představivostí použil na budoucí vývoj lidstva i Země. Nebylo zrovna povzbudivé sledovat, kam to vede, protože slovy autora "vesmír není pohádka" a "slabost ani nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano". Fascinovalo mě to o to víc, když jsem si uvědomila, že mnohé z toho, co popisuje pro budoucnost, se dá velmi snadno přenést na dnešní realitu, mezinárodní situaci, jednání politiků, aktivistů.... je to až děsivě trefné. Bylo mi líto Sin - skákat v čase a sledovat, jak ostatní stárnou a umírají, jak je lidstvo stále stejně chybující, a mít pocit, že všechno svým "špatným" rozhodnutím zavinila, to je peklo, ne život. Přitom netoužila po ničem jiném, než aby pozemská civilizace přestála útok temného lesa a dále vzkvétala. Mrzelo mě, že vzbuzuje dojem viníka, když přece žádný jednotlivec nemůže sám změnit dějiny, pokud mu společnost nejde naproti, pokud po jeho rozhodnutí sama nevolá - abych si znovu vypůjčila z knihy: "Lidé vedli živé debaty o tom, kdo za celou pohromu nese konečnou zodpovědnost, téměř nikdo však neřekl nahlas, že volba byla výsledkem stádního chování všech zúčastněných." I když v úplném závěru příběh narazil na mé limity představivosti v souvislosti s fyzikou a vesmírem vůbec, byla celá série fantastickým příběhem lidstva a lidství. Odnáším si z ní ještě jednu myšlenku: "Každý dějinný okamžik skrývá nekonečno promarněných příležitostí."