Není slovo „osud“ jen omluvou pro naše slabosti? Každý vztah může skončit nevěrou, každé sousedství bláznivým sporem, každý sen o úspěchu krachem. A příliš nezáleží na tom, jak moc se manželé na začátku milovali, kde trčí kořeny nekonečných žabomyších válek a kolik má kdo skutečného talentu. Simona Bohatá přichází s knihou povídek, v níž rozehrává osudy svých hrdinů nemilosrdně, ale přesto s nadhledem a porozuměním, jako by navzdory času stále posedávala na starém klepadle mezi činžáky. Zbabělí hrdinové tu totiž budou vždycky, protože jsme to my sami, kteří klopýtáme přes kořeny vlastních pochyb, nedostatečností a kupodivu i občasných hrdinství. Od autorky úspěšného románu Klikař Beny nominovaného na cenu Magnesia Litera. ––– Život se nám směje a říká: „Seš nahranej, kámo!“ A často má recht. Lidé a domy z periferie, život na periferii… Pokaždé když čtu další knížku od Simony, znovu mě atmosféra okraje přitahuje, dráždí i baví. Není divu, vyvolává ve mně stejnou emoci jako pasáž z Ginsbergova Kvílení: „Dolů k řece! Do ulice!“ Simoniny žižkovské ulice si s těmi v Brooklynu nijak nezadají. Bizarní postavy prožívající životy, které jsou ovšem oproti americkým příběhům zaklíněné v socialistické absurditě. Totalita sama není přítomna ve své primární podobě, ale spíše v tísnivé atmosféře, která mlčky předpokládá, že se něco nesmí, že tam někde nahoře je někdo mocný, kdo může škrtem pera vše zničit. Že je normální, když jedinec svůj život ovládá jen do jisté míry. Přes to všechno je zjevné, že duchovní život postav a kulisy, v kterých se děj odehrává, evokují univerzální atmosféru… A tak někdy, i když totalita zmizí, zůstáváme sami sobě vězni jako zbabělí hrdinové. Simona píše přímo, nenechává si pootevřená zadní vrátka a já přeji čtenářům krásný a přímý zážitek. — František Čuňas Stárek, šéfredaktor legendárního samizdatu Vokno, disident Simona Bohatá svým jen těžko zaměnitelným rukopisem zachycuje zmizelou a mizející Prahu. Živě vykreslené ušmudlané prostředí v rádoby pokrokovém Československu zabydluje množstvím zapamatovatelných postav, plastických a sympatických právě pro své chyby. Svět jejích románových hrdinů je místy drsný a krutý, zároveň bytostně lidský. A čpí nepatetickou nostalgií, pro kterou se do něj rádi vracíme. — Přemysl Krejčík, spisovatel