Žltá tapeta

"Yellow - Sarah Fimm" Jeden by řekl, že od té doby, co byla tahle povídka napsaná, se už tyhle věci nedějí. Fajn, už nás nikam v takovém počtu nezavírají, ale myslím, že se v základu nezměnilo vůbec nic. Tuhle povídku jsem si chtěla přečíst už dlouho. A konečně jsem ji "vstřebala". Celý ten základ příběhu je poměrně jednoduchý. "Co řekne muž, je pravda. Nehledě na potřeby a pocity ženy." Už dřív přece slabé, nemocné a staré posílali umřít do divočiny. Když nevíme, co ti je, léčba samotou nebo výmaz elektřinou. A nedej, aby to bylo psychického rázu! Hlavní hrdinka tedy dělá všechno podle toho, co jí řekne její manžel a lékař v jedné osobě. Protože mu věří. Jenže v okamžik, kde se začne cítit ještě hůř, a léčba nepomáhá, manžel nevěří jí. Sice je na tom lépe fyzicky, ale psychicky je to stále horší a horší. Škoda, že od autorky u nás toho nevyšlo víc. I když chápu, proč je tahle povídka její nejznámější, evidentně bude i nejsilnější. Už jenom kvůli samotnému autobiografickému prvku ze života autorky. Při čtení jsem poslouchala Sarah Fimm. Kdo jí zná, ví proč... (Hned jsem si vzpomněla na knihu V divočině, která ve mě též zanechala podobně silné emoce.)

Když jsem povídku četla poprvé, nebyla jsem ji schopná zcela ocenit - četla jsem ji kvůli univerzitnímu kurzu “Short Story and Translation of Fiction in English” a z nějakého důvodu jsem ji plně nedocenila. Myslím, že to bylo tím, že jsem ještě tak plynně nečetla anglicky a dostala se k povídce až v metru na poslední chvíli (jako obvykle...). Zkrátka jsem ji nepochopila. Tentokrát ale musím říct, že je úžasná. Znovu jsem ji četla v angličtině, tak nemůžu mluvit za překlad, ale originální jazyk je skvostný a neskutečně bohatý. Kdyby Gilman napsala manuál k... obsluze sušičky tímhle stylem, tak bych ho přečetla od začátku do konce a ani bych nemrkla. V tomhle ohledu mi autorka trochu připomněla "Annu ze Zeleného domu" (překlad Anny ale není nic moc, takže pokud ji neznáte z originálu, tak nic...), ale kde je Montgomery konzervativní je Gimanová feministka a socialistka a její texty... ach, její texty jsou pohlazením na mojí ženské duši a zároveň obrazem kruté reality. (V tomhle ohledu je asi přesnější srovnání se Simone de Beauvoir, takže pokud pro ni máte slabost, tak rozhodně dejte Gilman šanci. Proti ní je tedy o trochu něžnější, řekla bych...) "John laughs at me, of course, but one expects that in marriage." Navíc celou knihu provází atmosféra gotické pochmurnosti a strašidelnosti (tady mě napadá srovnání s "Na Větrné Hůrce") a i když příběh není strašidelný strašidelný, běhá z něj mráz po zádech a číst ho těsně před spaním ode mě nebylo nejmoudřejší. A taky nesmíme zapomenout na postavy. Neskutečně oceňuji, jak skutečné všechny jsou. Bylo by tak snadné udělat z některých jasné záporáky, ale nic takového Gilmanová neudělá. Manžela můžeme místy nesnášet pro jeho přezíravé a povýšené chování, nicméně je jasné, že má svoji manželku skutečně rád a chce pro ni to nejlepší. Pokud vystoupíme na moment z pohledu naši vypravěčka a na celou situaci se podíváme jeho očima, nutně s ním musíme soucítit - alespoň já ano... "The color is repellant, almost revolting; a smouldering unclean yellow, strangely faded by the slow-turning sunlight. It is a dull yet lurid orange in some places, a sickly sulphur tint in others. No wonder the children hated it! I should hate it myself if I had to live in this room long." Fakt, že celý příběh nese silné autobiografické a dobové prvky je více než jen příjemným bonusem navrch. Je skutečně zvláštní, jak neznámá je tato skvělá autorka v Čechách... (Právě čtu krátký výbor z jejích povídek a musím říct, že "Žlutá tapeta" rozhodně není jediná slušná věc, kterou napsala...)