Zrcadlení

Psát recenzi na sbírku poezie, to je věc vždycky trochu ošemetná. V poezii platí jiná pravidla, používá se jiný jazyk… zkrátka všechno je trochu jinak, než když recenzujeme třeba román. Sbírka Zrcadlení autorky Karolíny Kotové vyšla jako autorčina poetická prvotina ve formě e-knihy. Hned na začátku se chci zmínit o grafické/polygrafické podobě knihy. Zarazila mě nestejná úroveň i styl. Obálka je překrásná, některé ilustrace jsou vysloveně krásné, jiné působí dojmem, že si je autorka vytvořila sama v programu Canva (k čemuž mě vede i absence jména ilustrátora v tiráži). Za zdařilé považuji i prolnutí textu a ilustrace např. v básni Beze smyslu. Autorka má nepopiratelný talent. Některé básně jsou vynikající, některé dobré, nu a některé – řekněme slabší. Celkově na mě sbírka působí dojmem velkého, bohužel ale jen částečně zúročeného potenciálu. Tento nedostatek ale jistě lze snadno napravit dalším a dalším psaním… Za velké plus považuji použití běžného jazyka bez kdovíjakých vymyšleností. Tento „obyčejný“ jazyk přesto tvoří v nejlepších místech sbírky neotřelé obrazy. Verše jsou srozumitelné, bez velkých jinotajů, leckde ovšem srozumitelnost přechází v banalitu, což je velká škoda. Rým smuteční/sváteční mě opravdu bolel, stejně jako několik dalších. Tam, kde autorka zabředá do přílišných archaismů, už to také poněkud skřípe. A o správnosti použití jediného přechodníku bychom mohli vést spory. Co mi vadilo poměrně dost, je nesjednocený přístup k interpunkci. Vím, že v poezii je právě tohle kámen úrazu a sporů, ale v některých verších byla čárka nesprávně použita (Pojď se mnou, ukážu ti, let křídel motýlích), zatímco jinde chyběla (Umlkly tóny šalmaje, už nezpívá se nehraje, už není důvod k smíchu.). To mě jako milovnici češtiny vysloveně rušilo. Tolik k jazykové a grafické úrovni. Podívejme se na samotnou poezii: Každá z básní je psána v jiném rytmu, což naprosto nevadí, naopak to čtení zpestřuje a udržuje čtenáře v bdělosti. Jako zastánce důsledného dodržování zvoleného rytmu jsem ale místy cítila skřípnutí v pravidelnosti. Jako nejlepší vnímám kratší útvary, například báseň Den poté, ta mi zavoněla skoro Nezvalem. Abeceda je vtipná a přesto poetická. Povzdech, Stavitelé – stručné, básnivé, pěkné. Pátý jezdec – dobře vypointováno. Některé básně začínají velmi nadějně (Déšť na brýlích), pak ale jako by nevěděly, zda mají být vtipné nebo lyrické a výsledek je rozpačitý. U některých jsem neodhalila sdělení a pointu, neuvádím to ale jako nedostatek, u děl básnických jde vždycky více než u prózy o dojem, pocit, zanechanou stopu. Poslední kategorie jsou básně, které bych ve sbírce raději neviděla, například Láska je nebo Kdo miluje. To je taková sbírka obehranosti, až je mi to líto. V protikladu k prostinké, ale o to krásnější Chtěla bych, k Povzdechu a Stavitelům vyznívají tyto méně zdařilé pokusy o to hůř. Je to velká škoda. Celkově na mě sbírka působí, jako by už už byla vynikající, ale nakonec tomu ten jeden krůček chybí. Je ale potřeba zdůraznit, že já, která jsem vyrostla na Seifertovi, Hrubínovi a Nezvalovi, jsem velmi náročnou hodnotitelkou poezie. Nepochybuji, že si sbírka své čtenáře a fanoušky najde - přes všechny výhrady v souhrnu rozhodně patří k tomu lepšímu, co jsem v poslední době v žánru poezie četla. Zrcadlení je autorčinou básnickou prvotinou. Jako takovou je třeba ji hodnotit. Naznačuje nemalý básnický potenciál, který Karolína Kotová bezpochyby skrývá a který jistě v dalších sbírkách plně využije. 75%