'Tis

V ANDĚLINĚ ZEMI sledujeme další osudy Franka po jeho příjezdu do Ameriky. Na začátku by nad ním člověk zaplakal, i zde se coby přistěhovalec potýká se spoustou neporozumění, odsudků, navíc je to chlapec sotva odrostlý dětským střevíčkům, a je v úplně cizí zemi, na jiném kontinentě, v naprosto odlišném světě. Ale Frank se nevzdává, dozrává a začne si plnit své sny... A i když na onen pomyslný vrchol své kariéry vystoupal až v poměrně pokročilém věku, myslím si, že on nikdy na svůj osud nežehral... Ano, v druhém díle budete postrádat malého bezelstného Frankieho s jeho úžasnou vlastností vždy udeřit hřebíček na hlavičku, ale to je život, všichni jednou dospějeme. Záleží jen na nás, jestli si dokážeme i v dospělosti v sobě udržet aspoň něco málo z dítěte. A právě Frank to dokázal.

Když jsem v lednu dočetla Andělin popel, byla jsem jím tak nadšená, že jsem si ihned na seznam knih k přečtení přidala i návazný román Franka McCourta. A než jsem se k němu dostala, stalo se, že Andělina země nově vyšla u Prostoru, v kabátě velmi podobném románu předchozímu. Tak teď už je mám oba – doma a přečtené. I přes to, o čem McCourt psal (a především ač to vše skutečně zažil), byl obdařen schopností podat to čtenáři s lehkostí a humorem. První kniha byla navíc o to krásnější, že je vyprávěna z perspektivy Franka-dítěte, tedy s určitou naivitou pro děti typickou. To už tu sice chybí, ale Frank-dospělák to poměrně umě nahradil jistou dávkou sebeironie. A i když se mu ten vysněný americký život asi zase tak moc nedaří, vypráví svůj příběh zábavně a s nadhledem – to mě moc bavilo! Vzhledem k tomu, že jde o autobiografický román, asi sotva mohu kritizovat děj, ale občas jsem si říkala, kéž by se mu to vyvíjelo lépe. Jasně, v několika chvilkách jsem měla chuť ho trochu popostrčit, nebo s ním dokonce i zatřást. Oproti tomu vcelku bezbrannému dítěti z Andělina popela už to tentokrát je přece jen dospělý chlap, který si řídí vlastní život. Ne vždy se ale dospěle choval… Musím vlastně přiznat, že jsem od něj čekala trochu větší odhodlání a větší úsilí o splnění toho amerického snu. To sice na těchto stránkách moc nenajdeme, ale nakonec víme, že se jako spisovatel proslavil, a dokonce získal i Pulitzerovu cenu. To však přišlo o dost později, než kde jeho příběh v románu končí. A pak je tu Anděla – měla jsem ji po první knize za takovou irskou popelku, ale tady jsem ji skoro nepoznávala. Zato se tu však dozvíte, jak to bylo s jejím popelem. Doporučuju!