1000 let ruské rozpínavosti

Obecně vzato, snahy o teritoriální expanzi byly, jsou a pravděpodobně i budou vlastní všem imperiím a velmocem v dosavadní historii lidstva. Je však naprosto logické, že autor, který je považován za experta na Rusko, se ve svém historickém expozé věnuje právě této zemi. Kniha mi poskytla celou řadu zajímavých informací, čímž obohatila mě znalosti historie, a nejenom té novodobé. Především mě však utvrdila v mém přesvědčení, že z Ruska nelze ani v nejbližší budoucnosti očekávat nic dobrého. Doporučuji k přečtení hlavně těm, kteří si stále idealizují tuto zemi a její vůdce jako představitele pokroku, humanizmu, demokracie nebo čehokoliv, co je v zájmu lidstva.

Bývalý expert královského letectva na Rusko a rusky mluvící země, který v padesátých letech strávil dva roky ve východoněmeckém vězení, napsal knihu, kterou měl někdo napsat - a hlavně vydat - už dávno. Je to kniha o tom, že ruská zahraniční politika měla vždycky jen jediný cíl: expanzi. Příběh začíná v desátém století, za knížete Svjatoslava, možná potomka samotného Rurika, jehož skandinávští nájezdníci zakládali na území dnešního Ruska první trvalá sídliště, a táhne se až do dnešních dnů. Svjatoslavův syn Vladimír, Ivan Hrozný, Petr Veliký, Kateřina Veliká, Lenin, Stalin, Brežněv...je to dlouhé vyprávění a místy až trochu jednotvárné. Nejvýznamnější částí příběhu jsou samozřejmě obsáhlé pasáže věnované studené válce. K tomu, že Zápaďané dnes o Putinově mocenské politice hovoří jako o nové studené válce autor podotýká: Nejde o novou válku, ale o stále stejnou. A nezačala v roce 1945, jak udává obvyklé pojetí dějin, ale lze ji velice jasně vysledovat až do roku 1919, kdy Lenin založil Komunistickou internacionálu... Vzápětí však dodává: Kominterna představovala Leninův způsob, jak dát nový kabát rozpínavým choutkám carských předchůdců, jejichž vhodným následovníkem je Vladimir Putin a jeho klika... Celou knihu pak uzavírá postřeh lorda Palmerstona, který samozřejmě studenou válku nezažil, ale očividně věděl již ve své době, co se dá od ruských vládců čekat: Politikou i praxí ruské vlády odjakživa bylo rozšiřovat hranice tak rychle, jak apatie nebo bojácnost sousedních států dovolí, ale obvykle se taky tváří v tvář rozhodnému odporu zastavit či stáhnout A VYČKAT NA PŘÍŠTÍ VHODNOU PŘÍLEŽITOST KE SKOKU NA ZAMÝŠLENOU KOŘIST. docela z toho mrazí, žejo?