Srdce v Atlantidě

Stephen King je mistr v určité originalitě. Tak jako napsal Zelenou míli na pokračování, tak v podobné originalitě postupuje i v této knize. Tvoří jí pět povídek, které jsou sice zdánlivě samostatné, ale lehce na sebe navazují až se vše spojí v závěrečné povídce jako mozaika. King hodně umí psát o dětských hrdinech a to dokázal hned v první povídce Ničemní muži ve žlutých pláštích. Ostatní povídky na mě působí tak nějak hodně nostalgicky, vzpomínkově na šedesátá léta a americkou intervenci ve Vietnamu. Tuhle knihu bych neřadil mezi klasická horrorová díla a o to víc je zajímavější.

Až doteď jsem u každého Kinga rámcově tušil, do čeho jdu; stokami se brodí masožravý klaun a z ulic mizí děti, správci horského hotelu rupne přes zimu v kouli, mimozemští „sračkotchoři“(terminus technicus) dychtí kolonizovat všechny ty milóny mil sametově hebkých, lidských střev atd... Anotace k Srdci v Atlantidě je ale v tomto směru solidní škraboškou. Což je jenom dobře; takhle nevyzpytatelný, postupně objevovaný King, mě totiž vcelku fajně bavil. A tak vám ho, až na těch pár dalších řečí, nebudu dalšími řečmi kazit ani já. 3 pěkné (a nebýt nevkusně srdceryvného a nadbytečně násilně sešroubovaného závěru, tak i víc) muří nožky v kroužku ***...za přečtení ale určitě stojí!