Münsterův případ

Autor napsal - někdy i s humorem - povedenou detektivku s vícestupňovou zápletkou a tím pádem s etapovým navazujícím rozuzlením. Není to jeho neklepší knížka, to určitě ne, ale jako oddechovka je velice dobrá.

Poprvé jsem u tohoto autora pocítila lehké zklamání. Četba příjemná, občasné hlášky skvělé, policejní práce, především její komentář ze strany novopečeného zaměstnance antikvariátu, to vše byly perličky, které jsem cestou sbírala, obdivovala je, zaznamenávala si je. Ale i já, naprostý detektivní břídil, jsem cítila, že řešení nabídne ten jediný směr, kterým se policisté stále ne a ne vydat, přestože o něm byla řeč hned v úvodu knihy. A právě tohle mi brání udělit tentokrát více hvězd. Když to napadne mě, tak předpokládám, že ostatním detektivkářům to došlo ještě o mnoho dříve, a logicky se potom mírně (možná i silně) nudí. Tak třeba zase příště . . . Komentář Katule 1992 mi také mluví z duše ohledně relativně častého opakování anglického all right; chápu to tak, že když překladatelka narazila ve švédském textu na tento výraz, tak ho tam nechala, podobně jako třeba název písně B. Dylana. Ale občas se v textu objeví perla (v tom prvním případě dokonce doslova): "Dopátrat pravdy? Vy nevíte, o čem mluvíte. Proč hledat něco, co je jen hnusné a odporné? Kdyby pravda byla krásná perla, tak jo, to bych pak chápala, že se za ní ženete, ale takhle . . . proč to nenechat skryté, pokud se to někomu povedlo dobře skrýt?" "No, kam by to jinak vedlo?" pomyslel si Munster a vrátil se do své kanceláře ve třetím patře. "Pravděpodobně do prdele. Ale nevede to tam nakonec tak jako tak?"