Pražské jaro

Pražské jaro je román o zmařených nadějích našeho národa v roce 1968. Příběh se odehrává prostřednictvím osudů dvou mileneckých párů. Pro dva oxfordské studenty je to nezapomenutelné dobrodružství za železnou oponou. Pohledem britského diplomata autor ukazuje naděje a touhy převratného období. Příběh Lenky a její rodiny vypovídá o tragédiích té doby. Simon Mawer má pozoruhodné znalosti našich dějin. Nápaditě zkombinoval historická fakta a smyšlený příběh. Vylíčil postupné uvolňování režimu a nastolování tzv. socialismu s lidskou tváří. Atmosféru roku 1968 vykreslil výborně. Po příjezdu tanků z knihy dýchá zoufalství, bezmoc, vzdor a vztek. Z reálií o tehdejší invazi na mě padla stísněnost a smutek (jako vždy když o něčem z té doby čtu nebo vidím dokument). Přesto bych knihu přečetla na jeden zátah, kdybych neměla jiné povinnosti. Je to tak poutavě napsané, že ten smutný příběh čtenáře pohltí. Jediné co bych knize vytkla, byl zbytečně dlouhý popis prázdninového cestování studentů po Evropě a jejich hledání sebe sama. To bych zkrátila. Do knihy s tímto námětem toho bylo moc. Silnější 4* a určitě doporučení.

Dobré ty bylo. Pětihvězdičková záležitost. Autor přesvědčivým a podmanivým způsobem popsal události roku 1968 u nás až do příjezdu "osvoboditelských" armád Varšavské smlouvy. Praha roku 1968 je vnímána hlavně Lenkou (její rodiče byli krutě postiženi v komunistických procesech v 50. letech) a jejím současným přítelem Samem, britským diplomatem, a také anglickými studenty Jamessem a Ellie. Je ohromující, že tento dnes už historický román tak dokonale ztvárnil britský autor. Autorův postřeh na železnou oponu: ...Čeští a němečtí biologové zjistili, že jeleni obývající Český les se dodnes drží na své straně hranice, čeští na východě, bavorští na západě. Tihle jeleni nemohli být v dobách železné opony ještě naživu, takže to vypadá, že takovému chování je naučili jejich rodiče, možná prarodiče. Poslední stopy studené války se tak zachovaly jen v mozcích sudokopytníků druhu Cervus elaphus, jelen evropský. Moc se mi líbilo autorovo vnímání hudby: ......,klavír a housle si vzájemně předávaly Janáčkovy hudební motivy, jednou s dětskou radostí, podruhé se zuřivostí zápolících bytostí a jindy jako milostné doteky. Melodie, které přenesly housle, klavír nemilosrdně rozsekaly staccatem, a pak se role vyměnily, rytmické téma klavíru rozcupoval bzukot rozzuřeného roje houslových not. Těsně před závěrem skladba dospěla k vrcholu v podobě napjatého příměří mezi oběma nástroji a pak téměř nepostřehnutelně vyšuměla do ticha, jako když někdo tiše stoná. Je to moje první kniha od autora a ráda si od něho přečtu další. Tento román určitě DOPORUČÍM.