Zámek

Po celou dobu čtení byla má nejpalčivější otázka: "Kdo je K. ?" O hlavní postavě víme vše co dělá, jak se cítí, je-li unavený, frustrovaný apod. Ale zároveň nevíme kdo to je, kde se vzal, je-li tím, za koho se vydává, neznáme ani jeho jméno a především, nevíme o co mu jde. Když je obviněn, že nemiluje svou snoubenku, nic nám nenapoví, jestli je to pravda. Víme jen, že K. to obvinění netrápí, protože věří, že svou milou dokáže přesvědčit o opaku. Logika lidí v této knize je neochvějná a přitom zvláštně podivná. Ale v čem, to je velice těžké říct. S pokračujícím čtením ale začala působit téměř uvěřitelně. Nepochopil jsem, proč kniha končí jak končí, ale pár stran před koncem je úžasná (za mě naprosto stěžejní) pasáž, kde bych tu knihu nechal skončit já, a sice, když K. usíná vsedě na posteli. Mě Zámek bavil, ale dokážu si představit, že by mě úplně stejně dobře mohl strašně štvát. Nedokážu si ale představit, že by mě nechal chladným.

Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“ Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“ No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla). Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek. Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte). Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.