Štěpánkovi

Zdeněk Štěpánek již navždy zůstane legendou našeho herectví. Umělec zemitého a oduševnělého výrazu měl nejen nač navazovat (vždyť Jan Nepomuk Štěpánek byl jednou z vůdčích postav našeho divadla 19. století), ale díky pohnutému životu i usilovné práci vdechl život stovkám nesmrtelných postav. Sledujeme jeho životní i profesní cestu od nepříliš radostného dětství přes dospívání na venkově, začátky u kočovných divadel, ruskou anabázi, kdy mu válka sebrala pět let života, oslnivý vstup na scénu Divadla na Vinohradech, nelehký, avšak zcela zasloužený přestup do Národního, těžkou dobu Mnichova a Protektorátu, kdy dvakrát proti své vůli vstoupil do našich dějin, peklo poválečných let, během nichž se musel očistit od nespravedlivých nařčení, složitá léta padesátá, kdy se mimo jiné octl i v křesle ředitele Národního divadla, až po epilog následující dekády. Všímáme si jej nejen jako herce, ale i jako člověka vynikajícího neobyčejným intelektem a talentem, ovšem současně provázeného mnoha běsy… Snad tomu ani nemohlo být jinak, než že se většina jeho dětí z obou manželství stala herci: nahlédněme do života jedné z prvních dam našeho současného herectví Jany Štěpánkové, pod pokličku na první pohled hřmotného, ale uvnitř velmi citlivého bytí Martina Štěpánka, jenž byl svému otci povahově zřejmě nejpodobnější, a do elegantního světa Petra Štěpánka, který se musel vyrovnat s nelehkým obdobím porevolučního nezájmu a posléze dokázal své umění v oborech, kde bychom to od něj možná ani nečekali…