Jak přežít toxické rodiče

Není to špatné, i když už jste v pokročilém stádiu uzdravování a zhruba víte, co se ve vás odehrává. I tak si tam určitě najdete něco nového nebo se obohatíte příběhy ze života. Na knize mi akorát vadilo, že se některé věci v průběhu knihy pořád opakovaly.

Musím říct, že mě tato kniha velmi zklamala. O to víc, když si uvědomím, že autorka se s přeživšími toxických rodičů setkává a své myšlenky šíří dále pod záštitou svého vzdělání v oboru. Předem deklaruji, že se o psychologii zajímám skrze populárně naučné knihy a zdroje a vzdělání v tomto oboru nemám. Vůbec nepochybuji o tom, že kniha může být ve spoustě myšlenek pro přeživší užitečná a obecné principy mi dávají smysl. Ale úzkoprsé a zjednodušující názory této knihy mě opravdu šokovaly. Toto bych čekala od článku v časopise, ale pokud se autor rozhodne na dané téma napsat knihu, měl by být schopen se do problematiky ponořit opravdu hluboko a dívat se na věci z různých úhlů. Nechci se slepě zastávat tzv. MPN rodičů a v dětství jsem si s psychiky nemocným rodičem zažila svoje, ale naprostá dehumanizace těchto osob v knize se mi absolutně nelibí. Vnímám, že jsou opravdu lidi od podstaty zlí, odporní, u nichž není resocializace možná, ale dle mého názoru je to spíše menšina, zatímco autorka se to snaží aplikovat na všechny. Tím odebírá jakoukoli možnost uzdravení těmto lidem a možnost nápravy. Vždyť toto mohou číst samotné děti MPN rodičů, kteří sami nemusí být jenom pozitivně orientovaní jedinci, jak je autorka líčí, ale také si mohou nést ve výchově svých dětí některé MPN znaky. Užitečnější by mi připadalo, kdyby jim autorka poskytla ujištění, že se to děje z logických důvodů a že je možné to spravit (což za mě naprostou dehumanizací těchto lidí v knize neguje). Ačkoli jsem se knihu snažila dočíst a ve svých hodnoceních bývám schovívavá a většinou hodnotím knihy buď kladně nebo vůbec, zde musím negativní hodnocení zanechat.