Ostře sledované vlaky

Viděla jsem film kdysi a ke knize jsem se dostala nyní.Pan Hrabal napsal příběh na konci 2 světové války kde poetický děj vypráví hlavní postava Miloš, který tancuje na nádraží.

„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal) Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem. Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže. I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás. V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách! Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský! PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)