Asterix 36 - Caesarův papyrus

Čteno synovi, který ne všemu rozuměl a ne vše jsem měla chuť vysvětlovat.

I když Jean-Yves Ferri scénáristicky stále překonává většinu sólových příběhů Alberta Uderza, pocit nadšení jako u předchozího alba Asterix u Piktů se tentokrát nedostavil. Samotná zápletka není špatná, navíc je ze sympaticky důvěrného prostředí (pro mě) a prošpikována různými narážkami na tu či onu roli v nakladatelské branži. Jen mi přišlo, že to nejlepší zúročili autoři hned v první půlce a ta druhá se už odvíjela tak nějak samospádem. Gagy i slovní přestřelky stále fungovaly, ale gradace příběhu byla nulová, přičemž postava samotného Asterixe začala být lehce ikonická sama pro sebe. Zatímco Obelix je stále ten stejný plnoštíhlý trouba, z jeho chytřejšího kamaráda se stala všestranná figurka, která se jen usmívá. Chyběla mi špetka osobitosti, kterou Asterix dříve vždycky měl - horkokrevný, statečný, tvrdohlavý, dobrácký. Uměl se vztekat a občas se i mýlit, ne být jen hrdinou na plný úvazek. Jinak ovšem paráda a doufám, že se vysoko zdviženou laťku podaří sérii udržet i do budoucna.