Barevný závoj

Už jsem s Maughamem měl dříve čest, takže jsem se na audio verzi Barevného závoje těšil. Nečekal jsem ale, jak moc se mi to bude líbit a jak moc budu do příběhu manželů Faneových emočně zapojen. Přitom ani nevím proč vlastně? Neměl jsem pocit, že by byli zpracováni literárně výjimečně poutavě („pouze“ vysoký standard). Jejich příběh nebyl ani kvapíkem od jedné dramatické zápletky k druhé, vlastně spíš naopak, vnějškově se toho na stránkách zase tolik nedělo. Ani jeden z nich mi nebyl sympatický, ani jeden z nich mě taky na druhou stranu nefascinoval svým záporným charakterem nebo komplikovanou povahou. (To ovšem neplatí o sestrách františkánkách, ty byly nejzářivějším elementem celého románu, ty jsem si okamžitě zamiloval a vizualizoval podle opravdových sestřiček :-) Ale nějak mi prostě nedali spát, Kitty a Walter, a já mnohokrát vyhlížel půlnoc, abych si mohl užít další půlhodinku jejich osudu. Zdánlivě je osnova děje jasná: jdeme od selhání přes katarzi k novým životním hodnotám. Ty zprvu vypadají jako z nouze ctnost, aby se pak proměnily ve ctnost přijatou a útěšnou. Ukázkový příběh o zmoudření skrze přijetí vlastní viny. Jenže takhle jednoduché to přece nebylo, ne? Kittin přerod na mě víc než cokoli jiného působil jako úniková strategie, jako hektická snaha zaplnit prázdnotu. (Nevyhnul jsem se srovnání s nedávno čtenou Jozovou Hanulí, jejíž proměna na mě působila mnohem víc věrohodně. Ale opravdu mnohem víc.) Kitty se mi zdála být jako zrno, které hned vzešlo, ale protože nebylo hluboko v zemi, na slunci by jí hrozilo rychlé uschnutí. Tomu myslím odpovídá i její rychlá recidiva při dalším setkání s Charlesem (který na mě působil z celého románu nejméně životně, protože příliš černobíle. V jeho případě tedy černě). Ale nechtěl bych Kitty křivdit, její emancipace byla úctyhodná, její odvaha podívat se co nejvíc upřímně na sebe, najít pravdu o sobě (o své situaci vnější, ale zejména stavu svého nitra) a ochota nelpět na starém a přežitém byla inspirující. Co Walter? Na začátku zápletky vstoupí do příběhu jako neprávem podceňovaný muž, který má věci pod kontrolou a je před Kitty o pár tahů vepředu. Jenže jeho chladná rozhodnost a emoční zdrženlivost, která byla v okamžiku krize účelná a užitečná (právě Kittino vědomí, že nad svým mužem ztratila nadvládu bylo nezbytnou podmínkou její vnitřní transformace, myslím) se ale postupně stávala brzdou možného uzdravení jejich vztahu – začalo to v mých očích vypadat, že jeho zaťaté mlčení není ani tak vhodně zvolenou reakcí (drsnou, ale nutnou), jako spíš znakem jeho vnitřního zranění a nezralosti. Nakonec to možná byl jediný způsob, jakým dokázal reagovat na krizi. Takže jsem získal pocit, že to schéma „on silný – ona slabá“ vůbec nemuselo odpovídat skutečnému stavu v domácnosti Faneů. No, možná je to právě určitá nepostihnutelnost obou manželů, která z Barevného závoje udělala tak zajímavý zážitek, už jsem to doposlouchal před pár týdny a pořád na ně trochu myslím. Což je přesně to, co od dobré beletrie očekávám.

Myslím, že je to druhá kniha, kde mi byla hlavní postava nesympatická. Ale jinak se mi příběh celkem líbil. Pohled do začátku 20.století v koloniální Číně. Pořád si člověk může rozšiřovat znalosti.