Po pár desítkách stran už mi z toho šla hlava kolem - a to nikoli z technických a finančních a podnikatelských pojmů a témat, ale spíš z toho nekonečného proudu slov, které autor prostřednictvím hlavních hrdinů chrlil. Jak na vlnách, nahoru dolů, tady tedy spíš dopředu dozadu - vzpomínky se košatěly do nebývalých zákoutí a nekonečných cest. A jak bylo vln mnoho, neudělalo mi to dobře. Zkusím se k tomu možná ještě vrátit, abych našla děj a zápletku, která se asi někde skrývá a mohla by být dokonce zajímavá, ale představa dalších několika set stran v témže duchu je asi nad moje síly.

Román na čtení mezi řádky. S odstupem času se čím dál tím více vtírá myšlenka, že je vlastně jedno jaký (jak moc cynický postoj) Thomas Pynchon k současnému reálprostoru zastává, jak moc vnímá všechny ty Hlubinexy a další běžným zrakem neviditelné světy, kde jsou - možná podle něj, kdo ví - ukryty všechny ty údajné „pravdy“ o konspiračních teoriích. Pynchon všechno, i svůj postavami a situacemi přebujelý svět, podkopává nejstarším možným trikem: humorem. Byť Výkřik techniky není striktně humoristický román (těch několik stránek věnujících se přímo 11. září je jedna z nejsugestivnějších pasáží, co jsem kdy četl), vše vážně míněné, vše to pynchonovské se autorovi daří nakrásně odpynchonizovat. Není to lepší než Duha gravitace, která přetéká přemírovou motivických a tematických vláken. Taková kontrola nad svou vlastní poetikou není ale jen tak k vidění. Ne nadarmo byl Pynchon nazván „matematikem prózy“.