Představený pražské větve Azylu zuří: "Přijede si sem, neohlásí se a pak se tu ještě nechá zabít!" Takže začínáme vraždou, kterou spáchal přízrak. Aby toho nebylo málo, tak pachatel má na svědomí i zmizení "strážného ducha" Gabriela. Pátrání se týká identity vraha a jeho pohnutek a pražskou trojici - bratry Benedikta a Teodora, lovce monster, a golemky, jež známe ze Zákona Azylu, přivede do Španělska a na Gibraltar. Při pátrání, na němž se podílí členka španělské větve Azylu, poznáme další typy přízraků a duchů. Španělka není žádné ořezávátko, neboť "Místo slz má Doña Mireya exorcismus na krajíčku." Román lze číst i bez znalosti Zákona Azylu, ale doporučuji jím přece jen začít. Jeho závěr naznačuje, že by mohlo být zaděláno na další kousek ze světa Azylu, což by bylo jen a jen dobře!

Lucii Lukačovičovou jsem zatím znala jen z povídek, v nichž vždy uměla nádherně vykreslit tařka snově magickou atmosféru. Když jsem si poprvé přečetla její román Zákon azylu, v němž provází čtenáře Prahou tak, jak ji nikdy nikdo neviděl, bylo mi jasné, že chci pokračování. A toho se mi dostalo v úžasném prequelu Čepel azylu. V Praze tu jako obvykle není blaze a po jednom nevítaném duchovi tu vznikl pořádný čurbes. A ten se chstá uklidit náš starý známý Benedikt. Jenže nic není takové, jako se na první pohled zdá a tak musí Benedikt přistoupit na spolupráci s pražským Azylem. Spolu se svým bratrem Theodorem a golemkou Yissl je pátrání přivádí až do ohnivého Španělska. Bylo to báječné počtení a jediné, co mě mrzí je, že jsem na knihu neměla dostatek času, abych si ji mohla opravdu stoprocentně vychutnat. Prootže takřka poetický jazyk autorky, perektní znalost prostředí a historie dělá z této duchařské fantasy něco opravdu výjimečného.