("Oba můžeme zítra klidně umřít. V tom jsme stejní.")
Tohle bylo vážně, vážně, vážně skvělé!
Příběh dívky, která umírá a chlapce, který je pro všechny neviditelný. Předvídatelný? No, i když jsem se hned na první stránce dozvěděla, že ona umřela, obsolutně vůbec ne. A je pravda, že možná kniha klame tělem, ale je to moc krásný příbeh o dvou mladých lidech, z nichž jeden ví, že ho nic v budoucnu...
("Oba můžeme zítra klidně umřít. V tom jsme stejní.")
Tohle bylo vážně, vážně, vážně skvělé!
Příběh dívky, která umírá a chlapce, který je pro všechny...
("Oba můžeme zítra klidně umřít. V tom jsme stejní.")
Tohle bylo vážně, vážně, vážně skvělé!
Příběh dívky, která umírá a chlapce, který je pro všechny neviditelný. Předvídatelný? No, i když jsem se hned na první stránce dozvěděla, že ona umřela, obsolutně vůbec ne. A je pravda, že možná kniha klame tělem, ale je to moc krásný příbeh o dvou mladých lidech, z nichž jeden ví, že ho nic v budoucnu nečeká a ten druhý se neodváží pomyslet na to, že by ho něco mohlo čekat.
Hlavní hrdina byl fajn. A je nefér mu vyčítat, že jeho přeměna byla pomalá. Vždyť ten kluk byl doposud sám. Bez kamarádů, doma odtažitý a jediný místo, kde se cítil dobře byly knihy. Byť jsem trochu znejistěla, když řekl, že je jeho nejoblíbenější autor Osamu Dazai. Tak je asi jasný, že svůj svět neobrátí ze dne na den jenom proto, že se s ním začne bavit oblíbená holka. Tohle není americký film! Vždyť on se s ní ze začátku ani bavit nechce. A moc se mi líbilo, jak příběhem postupně prostupovalo to, jak ho oslovují spolužáci, když já čtenář jeho jméno neznám. (Teda ta konverzace, když se to dozvěděla Sakura byla vtipná.) Prostě se tak vidí. Netřeba, aby mě znali, já to taky od nich nepotřebuju. Ale když byl připravený to říct...jo, to byla ta cílová rovina knihy, kdy jsem už byla úplně v háji. Proč lhát? U téhle knihy by neměl lhát nikdo...
Sakura. Ta, která už jenom svým jménem evokuje tolik věcí. Naši ulicí se táhne z obou stran sakurová alej. A já se na to každý rok těším. Každý rok se těším na tu chvilku, kdy stromy vykvetou ve své celé kráse, protože pohledem z kopce vidím úplně všechno. Celou tu krásu, ale taky pomíjivost. Protože ty stromy strašně rychle opadají. A přestože odešly tak rychle, jediná vzpomínka na ně je to, co leží na zemi. Je to věc, která je rychle pryč, ale ta vzpomínka, ta je tam napořád. Takže Sakura byla neřízená střela. Která pomáhala svému novému kamarádovi poznat všechny ty nové věci a chápat ty, které do té doby nepoznal. A byla to moc hezká cesta. Přestože je všem jasné, že slzy se nejlépe skryjí za smíchem...
(Tu citaci na začátku komentáře jsem si vybrala hned ze začátku knihy, když jsem se k ní dostala čtením. Ale ke konci mi to přišlo trochu ironický. Vzhledem k tomu, jak to se Sakurou dopadlo.)
Ráda bych poznamenala, že já už tady dávno nejsem ve věku hrdinů a jejich trápení jsou mimo můj svět, i tak jsem si knihu užila. Přeci jen, tak se podle mě pozná dobrý autor. Když to i tak pochopíte, poberete a potom absorbujete. Tomu se říká správná literatura. A je jedno jaká její forma...
Tohle se mi moc líbí, dojalo, bylo to krásný a všechno bylo prostě top. A to jak se hraje s názvem knihy v ději, to bylo prostě perfektní. Srdíčko :)
Číst více
Číst více