Daj mi tvoje meno

Krásné, ale přitom bolestivé. Plné poetiky, lyriky, krásy. Plné touhy, důvěrností, lásky, poznávání sebe sama. Tohle je jedna z těch knih, kdy vůbec nevadí, že dějová linka tu je spíše na pozadí, protože děj není důležitý. Důležitá je atmosféra, myšlenky, niterní prožívání, vztahy, emoce. Jednu hvězdu jsem ubrala za to, že jsem se v některých pasážích musela opakovaně vracet k některým větám, abych jim správně porozuměla, abych je uměla správně vnímat. Což mne trochu zadrhávalo při čtení a kazilo mi to plynulost příběhu. Ale jinak jsem si knihu zamilovala. Tohle je jedna z těch knih, která se čte srdcem. Určitě se k tomuto příběhu ještě někdy vrátím.

Sedím a přemýšlím, co mám vlastně o této knize napsat. Právě jsem ji dočetl a jsem nějak mimo. Zjistil jsem, že existuje až díky filmu, který mě absolutně uchvátil. A knížka jakbysmet. Jen nedokážu slovy popsat, co ve mně vzbudila za pocity. Není to úplně jednoduché čtení. A možná proto jsem z ní úplně paf. Hltal jsem každou větu, každé slovo. Odkládal jsem ji s tím, že to teď nechci číst, že je to moc psychicky náročný, ale vzápětí jsem ji vzal zpátky do ruky a četl a četl a četl. Záviděl jsem těm dvěma, co mezi nimi vzniklo. Záviděl jsem jim jejich lásku, jejich absolutní důvěru v toho druhého. Záviděl jsem jim jejich štěstí. Záviděl jsem jim, že prostě žili. Záviděl jsem jim, že našli to něco, co někoho nepotká za celý život. A přesto se rozhodli, že budou žít “paralelní životy” a to všechno, co jsem jim záviděl, poslali do kytek. Nechali si jen vzpomínku. A mně to přijde strašný. A zároveň to chápu.