Dialogy o přirozeném náboženství

David Hume patří mezi ty osoby, před jejichž intelektem se člověk nezbytně musí červenat. Vskutku jsou jeho úvahy velkolepé a nesmrtelně vlivné. Nadto, promiňte mi to, se jeho texty – či alespoň tento – skvěle čtou. Stylistik to byl velký a výjimečný. Je patrně symptomem mé duševní choroby, že neuvažuji nad tím, co si kupuji. Při koupi jsem se nezarazil nad slovem „dialogy“ a čekal jsem klasickou esej. Až doma mi to došlo – „A kua!“ řekl jsem si, „To bude druhej Platón.“ Já platonské dialogy opravdu nerad. Ale ne, není to tak. Hned v úvodu je nám vysvětleno proč byly řecké dialogy špatné (Ó jak moc já souhlasím!) a proč to on napíše jinak. A to je velká zásluha jeho stylistického umu. Člověk si ze začátku vlastně není jist, které názory patří Humovy zkrátka proto, že proti sobě staví tři intelektuálně více či méně rovnocenné protivníky, zastávající poměrně pestrou škálu názorů a obhajující je velice důsledně a moudře. Čili to není mistrovo kárání poloretardovaného studenta jako u Platóna. Vrcholů geniality (a skvělému humoru) dosahuje kniha v okamžicích, kdy jsou účastníci debaty již znaveni. Začínají si tehdy nadávat, jsou agresivní, naštvaní. To je prostě bravurní. Tu si najednou postavy začnou nadávat do mystiků, antropomorfistů a kdovíčeho ještě. Jedna scéna mi připomněla slavný rozhovor Cyrila Svobody a Pavla Béma „Cyrile, ty lžeš! Cyrile ty zase lžeš?“, zde: Filóne, vždyť sám víš, jak je to nerozumné, ty lžeš! Ale abych nezůstal u povrchnosti díla, sám obsah je naprosto kouzelný. Považte, David Hume se tu v jistých chvílích pohybuje krůček od teorie multiverz, to je naprosto ohromující! Filón nastavuje jeden famózní myšlenkový konstrukt za druhým, jen aby rozebíral a dekonstruoval absurdní pozice obou zbylých účastníků podivuhodně sofistikovanou argumentací. Pravda, o knize by se dalo hovořit jako o „Knize korelací bez kauzalit“ a vím o hned několika lidech, kteří by se z toho důvodu při jejím čtení mohli zbláznit, ale to na samotné síle a bravuře myšlenek nemůže nic ubrat. Mimochodem, pravdou vskutku je, jak níže píše Juliana, že na Hobbese Hume opravdu intelektuálně nenavazoval, ale jisté rezonance v knize přeci jenom cítit jsou. Ať už hovoříme o papeži, který trůní na hnijící mrtvole římského impéria, na kteréžto tvrzení Hume po mém soudu skrytě odkazuje, či o epizodě, ve kterém se Filón pokouší prokázat, že společnost člověku na utrpení neulevuje, ale přidává – to se zdá být antitezí k Hobbesovi. Vím, jsem s tím až otravný, ale nemohu si pomoci. Ve Filónovi spatřuji (anachronicky, ale to je, myslím, jedno) postmodernistu. Jen pro svou vlastní zábavu, pro své intelektuální potěšení rozebírá na mikročástečky každé jedno přednesené tvrzení, jedním šmahem však likviduje i všechny další možnosti. Prostě krása – už proto je radost knihu číst. Dovolím si nadnést jednu tezi – Hume mimoděk na osobě Filóna vyvrací obavy postarších členů naší společnosti, že postmoderna je zhoubou řádu a lidstva vůbec – bez zásad a hodnot plení vše kolem sebe až nic nezbývá. Poslední kapitola, ač sama o sobě může být matoucí jak chce, hlavně pak její poslední odstavec, ukazuje, že postmodernista i přes veškeré své vnější působení může a má vlastní hodnoty, které považuje za správné a obecně vhodné, ačkoliv si u nich může uvědomovat (a u Huma jsem si tím jist, ač u Filóna nikoliv) absenci skutečného základu. „Věř mi, Démee, tvůj přítel Filón se od samého počátku bavil na účet nás obou. A je třeba přiznat, že neuvážené úsudky naší lidové teologie mu poskytly vrchovatě příležitostí k výsměchu.“