Divine Rivals

Z přečtení anotace této knihy jsem vůbec nečekala, že si přečtu tak krásný, i když vesměs hodně melancholický, příběh. Hlavní hrdinové Roman a Iris nemají ve svém životě na růžích ustláno a navíc se k jejich domovu blíží válka, která může změnit nejenom jejich osudy. Každou stránkou jsem v napětí trnula, jaký bude následující vývoj a emoce se mnou mávaly jak na horské dráze. Romantická linka mezi hlavními postavami byla velmi krásně ztvárněná, dlouho jsem nečetla takovou. Jsem velmi ráda, že nemusím čekat na vydání a mám k dispozici další díl, kde se dozvím, jak tento originální příběh skončí. „Myslím, že brnění nosíme úplně všichni. Ti, kteří ho nemají, jsou podle mě blázni, kteří riskují, že je svět svými ostrými hranami bolestivě poraní, znovu a znovu. Ale jestli jsem se od těchhle bláznů něčemu naučila, je to skutečnost, že dovolit si projevit slabost je vlastně síla, která většině z nás nahání strach. Zbavit se brnění, dovolit lidem, aby tě spatřili takového, jaký jsi, vyžaduje velkou odvahu."

Když jsem na knížku narazila poprvé, došla jsem k mylnému závěru, že ústřední hrdinové patří mezi bohy a stojí na těch znepřátelených stranách. Po dočtení Železného plamene jsem měla chuť vyzkoušet od autorky něco dalšího, ale když jsem se pak začetla, zjistila jsem, že je to úplně něco jiného, než co jsem čekala, a po celou dobu jsem přemýšlela, jestli je to dobře nebo špatně. Zároveň jsem ráda, že jsem nečetla informace na přebalu knihy, protože tam je hned vyzrazeno, kdo dostává Irisiny dopisy – takhle jsem mohla jen tušit a domýšlet si a i když jsem tušila správně, stejně se mi líbilo, když to autorka v knize odkryla. Jediným problém pro mě bylo, že krátce předtím, než jsem se do knihy pustila, jsem si aktivně korespondovala s kolegou, který mi za jeden den napsal víc e-mailů, než kolik vět jsme spolu promluvili na společném pracovišti. A jak mi to leželo v hlavě, měla jsem tendenci si ho projektovat do Kitta, protože on je přesně ten typ, co musí mít na stole srovnané knihy, a já jsem zase ten typ, co by mu je schválně zpřehazoval a přemisťoval. To mi hlavního hrdinu trochu pokazilo a Roman mě tolik neuchvátil, ale zase se mi líbilo, že to nebyl typický knižní romantický hrdina Xadenova střihu, ale úplně normální kluk. Rossová moc hezky vykreslila i sympatické vedlejší postavy, takže – jak už jsem zkažená jinými knihami – pořád jsem čekala, komu se co stane a třásla se i o ně. Jednou jsem slyšela názor, že vedlejší postavy jsou vedlejší a tvoří jen stafáž hlavním postavám, takže jsou snadno obětovatelné, já s tím ovšem příliš nesouzním a kolikrát mám raději právě „kompars“. Popis Oathu na mě působil jako 20. léta v USA, líčení zákopové války mi zas připomínalo 1. světovou a Remarqua. Autorka mi tentokrát předložila úplně něco jiného, ale krásně vystavěla tu tísnivou atmosféru, kdy ve vzduchu visí napětí a blíží se něco nepříjemného. V tomhle ohledu jsem tloukla hlavou do stolu, že postavy neřešily ztrátu jedné z kombinéz a záchranného balíčku, včetně toho, že se jim někdo procházel po domě. Nebylo tak těžké si domyslet, že při zásahu města plynem se děje něco nekalého. Pořád jsem ale čekala, že to skončí dobře, takže při „rozloučení“ na louce jsem byla poněkud otřesena. Ovšem samotný konec mi vlil do žil trochu naděje a naléhavou potřebu dočíst zbytek příběhu.