Jako bych narazil na nějaký dětský deník schovaný pod matrací nebo vzpomínkové zápisy ztřeštěné stařeny. Epicentrum venkovské, domácké i nespoutané zahrady, kolem které obkružují a později i pronikají zvláštní návštěvy, prapodivní tvorové a náhlí pronásledovatelné. Básně jsou to nesmírně hemžící - mraky rostlin, zvířat i lidí, přičemž jsou všichni tak trochu svatí a mezi vnitřními a vnějšími prostory nejsou pevné hranice ("zajíci a jehňata procházeli domem"). Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic - "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství. Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění - třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze. Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti. Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý - kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje. Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?" V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták - pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali - na malém dlážděném dvorku. Měl v peří světýlka; snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji. Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím, přeletělo cosi lehkého a pochmurného. Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka. Chtěli ho zabít a nešlo to. Chtěli ho zaplašit a nešlo to. Chtěli na něj zapomenout a nešlo to. Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí. (s. 68)

4,5 hvězdičky Podivně rituální verše v próze jsou obtěžkané doširoka rozkvetlými květy. Čtenář se zde setkává s mnohočetnými tvory a s roztodivným rostlinstvem, rodinní příslušníci se vyjevují hned vedle nadpřirozených bytostí, odehrávající se jevy mají charakter iniciačních obřadů. Doporučuji si zkusit si pár básní zarecitovat nahlas. Plodnost slov tak z veršů vytryskne naplno.