Doba jedová

Nechal jsem na sebe působit po kapkách, jinak to s jedy nejde. Několik měsíců, vždy maximálně pár minut denně. Existuje obrovské množství varovných informací o problémech s potravinami, valí se na nás ze všech stran. Tyto mi připadají věrohodné a většinou dostatečně podložené, každý si může vybrat. To, že se už od dětství zabíjíme jídlem, je soudným lidem zřejmé, věděl to už Švejkův lékař doktor Grünstein, ten říkal žrádlem. Autoři vysvětlují na jednotlivých položkách, proč a jak. Mezi praktickými radami je i spousta ne zcela podložených tvrzení, tušení něčeho nekalého, případně upozornění na látky, s kterými část populace vůbec nepřijde do styku. Nejzajímavější pro mne byla hlavně první část a informace o fluoridech, aspartamu, glutamátu, melaminu, resveratrolu, éčkách, vitaminu D, čichu, amalgamu, melatoninu. U velkého množství látek autoři potvrzují klasickou poučku: Všeho moc škodí. 75 % (aktuálně 285 hodnocení s průměrem 80 %).

Podle mého názoru nesmírně přínosná kniha, čtenář by ovšem měl disponovat alespoň základními znalostmi biologie, jinak spoustě věcí buď neuvěří, anebo naopak bude zděšen do té míry, že na jakékoli užitečné změny ve svém životě rezignuje. Bohužel úroveň biologických znalostí je i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi jiných oborů tak nízká, že vůbec není divu, když lidé sednou "na lep" farmaceutickým firmám a různým šarlatánům a nevědí, co si počít s vlastním zdravím – anebo nemocí. Kniha se ovšem mnohým jaksi "nehodí do krámu". Vemte si třeba takové umělé sladidlo jménem aspartam. V knize se dočtete, že když byla látka objevena a podrobněji prozkoumána, na základě dvou vlastností – vysoké sladivosti a nepříznivého vlivu na nervovou soustavu se rozhodovalo, jak tuto látku využít, zda v potravinářství, anebo jako bojovou látku. První možnost zvítězila – a tak když si půjdete koupit do lékárny šumivé tablety s obsahem hořčíku či vitamínů skupiny B, přičemž obojí se doporučuje při různých poruchách nervové soustavy (patří tam i migrény, snížená nebo naopak zvýšená citlivost některých orgánů a tkání, stavy po mrtvici, operacích páteře, apod.), přinesete si v nich i aspartam. Alespoň u hořčíku prý varianta bez aspartamu neexistuje. Podobných absurdit, které jsou běžné a jichž si kniha všímá, by se našla celá řada, třeba hliník v zubní pastě, kosmetice a jako adjuvans v očkovacích vakcínách. Role hliníku při vzniku Alzheimerovy choroby a jiných nemocí sice nebyla dostatečně dobře objasněna, ale nebyla dosud ani vyvrácena. Co naopak víme, je to, že hliník, ač je přítomen ve velkém množství v zemské kůře, nepatří mezi biogenní prvky, na rozdíl od některých jiných kovů, např. zinku a mědi, naopak je považován za toxický, stejně jako např. olovo či rtuť. Z mého pohledu je kniha napsána střízlivě a informace a rady v ní obsažené lze určitě dobře využít. I kdybyste změnili jen jednu jednotlivost, je to lepší než nic. Já od té doby sleduju, kde je obsažen aspartam, a vyhýbám se mu (hliníku, např. v antiperspirantech, jsem se vyhýbala již dříve). Není to nic složitého.