Dopijem a pudem

Literární vědec, kritik, spisovatel, překladatel a editor Vladimír Macura (1945–1999) se v 80. letech pravidelně scházel s několika přáteli (Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík, Vladimír Novotný a později i jiní) a na jeho popud začala tato "stolní společnost" psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Macura jako jediný ze stolní společnosti pravidelně psal a pak nadále doplňoval a dopisoval ještě v 90. letech. Nyní poprvé vyšla jako 7. svazek Macurových vybraných spisů. Jsou to velmi čtivě a živě napsané vzpomínky na dětství v Ostravě a na 60. léta i specifický pohled na dobu normalizace, na Baltský svaz, na tzv. Klikoživ nebo na Macurovu lásku k Estonsku a k estonštině, z níž překládal. Nechybí samozřejmě prostředí Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde Macura pracoval, stejně jako vzpomínky na mnohé osobnosti, s nimiž se setkal, spolupracoval nebo přátelil. Nejlepší jsou kapitoly o listopadu 1989, viděném skrze akademické prostředí. Torzovité Macurovy paměti dokládají šíři jeho zájmů i spisovatelského talentu a pracovitosti a je jen škoda, že toho nenapsal víc, a to nejen z těchto pamětí, protože i když mu byl vyměřen na tomto světě tak krutě krátký čas (zemřel v 53 letech), prožil a stihl toho opravdu hodně. Z jeho díla vyniká zejména přelomová studie o národním obrození Znamení zrodu a úžasná románová tetralogie Ten, který bude (Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus) nebo eseje o socialistické kultuře Šťastný věk. Líbí se mi Macurovo vyznání, že ho bavilo nahlížet za literaturu, "do osudů lidí okolo, bavil jsem se texty neliterárními, dopisy, publicistikou, vším možným a pokoušel jsem se přitom i to všechno kolem vnímat jako literaturu..." Svazek doplňuje reprezentativní výbor z Macurovy básnické tvorby (sbírka Nehodný kos i další básně z 60. a 70. let), která mě zaujala méně, ale je místy velmi vtipná a jazykově hravá.