Dům plný tajemství

... a zase jedna z knih, jejíž stránky mě naplno pohltily! Citlivý, nádherný a smutně dojemný příběh, v jehož závěrečné třetině jsem začala tušit jak se věci mají a přesto mě samotný konec naprosto a nečekaně rozsekal!

Skvělý román o dvou dějových linkách z Anglie a Austrálie, tří generací, neštěstí, poezii, válce, mladých láskách, závisti, adopci a smutných koncích. Krásné čtení, které doporučuji. Daleké nedozírné břehy Když řeku Kenmare zvlní vzdálené, táhlé chvění parníku, co vyráží ze zálivu dál, sleduji, jak pluje, on i příběh tu je, který se jednou jinde odehrál. To v roce sedmatřicet zemřeli mí rodiče a strýc Ned z Tásmánie poslal mi lístek lodní. „Život před sebou máš, když Kerry zanecháš, jinak tam můžeš umírat den po dni.“ A tak jsem odjel z domu a nevzal si nic k tomu, abych na vílí vřesy mohl vzpomínat. Přede mnou nic než plány a příběh nenapsaný, když tisíce mil moře zvládnu překonat. Parní loď v dálku veze snílka, co nezná meze, a bájí o životě, co nechal za sebou. Divoké dítě z Kerry neví, na jaké břehy mu bude dovoleno v dálce vysednout. Někdy máš přece štěstí, i když ti hlava třeští, a tak ho vítá strýček laskavý jako král. Ten dobrý muž to nebyl, kdo od žalu mi slevil, spíš dívka, s níž jsem si kvůli sázce hrál. Shodli se jednoduše, že promluvit do duše té, co si myslí, že je něco víc než kluci, co si hráli a pět šilinků dali, tomu kdo zaujme ji a políbí její líc. A já se jednou vracel domů, pršelo silně ještě k tomu, a Towerhurst jsem v buši po pravé ruce měl, když v tom ji vidím zdola, jak na mě strachy volá, z koruny stromu. No, to svět neviděl! Na cestu ukázala, aby mě varovala,kde černý had se zrovna nacházel. Černý had s žlutým břichem, jen obestřený tichem, a tak jsem kolem klidně procházel. Bůh mi snad odpustí, že její úzkosti jsem pohotově hodlal využít. Povídám: „Děvče zlaté, co mi za pomoc dáte?“ A tak na polibek kývla, pravdu netušíc. „Radši zavři oči!“ volám, na hada skočím, za hlavu ho chytím a hodím do křoví. Cesta je teď volná a dívenka teď svolná, slézt ze stromu na zem už se nebojí. A najednou je tu, v záplavě bílých květů, jež cestou dolů na ni padaly. A když se otočila, korunu vílí měla, na krku lišku s okem modravým. Hned vím, že čestné není loudit z ní políbení, a pak si všimnu knížky, co má u nohou, kterou tam upustila, aby mě pokoušela: ,Svět krásných slov se s tím tvým protnout nemohou. A tak závazek měním na trochu toho čtení a dívenka mě ráda poslechne. Pak krásné verše mění v mé duši rozechvění, když dávné balady v nich zaslechne. A s ním se dostaví i špatné svědomí, vždyť hada, co jsem hodil stranou, zabil jedinou ranou můj strýček Ned – to jsem však nemoh říct. Kdo by dál věřil hochu, který zachránil jen trochu děvče před hadem, co nemoh žít?! Ta lež mě už neleká, spíš vzpomínka pravěká na dívenku, kterou mi odvál čas. A přece je tu se mnou, když hodinku mám temnou, a parník k dálným břehům odplouvá zas.