Dům v Amityville

Jestli je tato kniha sepsána dle skutečných událostí, neliší se ničím od strašidelných domů. Pravdou je, že když jsme nic podobného ještě nezažili neznamená, že to nemůže existovat. Kdo ví, co je mezi nebem a zemí... Doslov autora: Co se týče George a Kathleen Lutzových, jejich zvědavost byla více než uspokojena. My ostatní však před sebou máme dilema. Čím je vysvětlení „racionálnější“, tím méně je obhajitelné. Příběh, jejž jsem nazval Dům v Amityville, nadále zůstává temnou záhadou, která zpochybňuje naše tradiční vidění toho, co všechno se na tomto světě nachází.

Jakmile člověk vyloučí paranormálno a otravu výpary a akceptuje jedinou zbylou možnost, tj. že všichni zúčastnění včetně autora jsou přiznaní podvodníci a původci masivního hoaxu pro prachy (ach ta drahota, George si ji možná přece jen neměl brát, ehm, tu hypotéku, nikoli Kathy, no i když), je to neskutečně zábavná kniha. Anson otevřeně parazituje na popularitě krátce předtím odstartovaného fenoménu Vymítače ďábla a žánru true crime čerstvě založeného (rovněž fikci nakloněným) Trumanem Capotem v Chladnokrevně, ale nemá nadání na hororovou atmosféru prvního, ani na poutavou psychologii druhého, a tak z jeho sterilního, reportážně pojatého textu nepřehlédnutelně trčí jeho zkratkovitá, vykřičníky! Naplněná! Snaha! Se! Co! Nejdřív! Dostat! K! Těm! Démonům! A! Ostatní! Vysvětlení! Ignorovat! Pro čtenáře se tak primárním zdrojem zábavy stává zaskakovat za střízlivý, obezřetný, fakty podložený styl, jímž jsou true crime a reportáže psané normálně, a hledat alternativní odpovědi na to, proč George mlátí vyženěné děti a při mytí neodtahuje kůžičku (třeba je to jen standardní šovinistické prase, co dalo najevo svou pravou tvář, jakmile mělo ženu posichrovanou). Čteno pro lednový Lihoklub, napsáno, páč TheRavena mrzelo, že na to nepřišel sám.