Kniha mi nepřišla vůbec ničím výjimečná, obávám se, že totéž platí i o hlavní hrdince. Autorka se na poměrně malém počtu stran snažila, v jakémsi snovém oparu a nevšedně, popsat životní příběh ženy, jejíž osud byl poplatný době i tehdejším způsobům. Pro mne to bylo opravdu nezáživné, téměř k nedočtení. Škoda.

Tato kniha mě popravdě dost zklamala.. Čekala jsem něco jiného... Z podtitulu.. žena, která se nikdy nevzdala cítím příběh odvážné ženy, která si musela něco vytrpět, ledsčím si prošla,rvala se se životem, musela něco vybudovat, ale tento příběh je o ženě ( Marianně, židovské Rakušance), která měla v životě skoro vše na co si pomyslela. Vedla v té době dosti privilegovaný život v hojnosti, provdala se za bohatého továrníka. Měla štěstí, že nezažila z druhé sv. války nic moc ošklivého. Jen musela žít v exilu a její početná rodina se rozprchla do celého světa, aby unikli Hitlerovi... Dobře, pár nehezkých chvil v životě jí potkalo, ale koho z nás lidí ne... Jsou však lidé, kteří na tom byli, jsou a budou hůře... (bylo však zajímavé, že mnoho z těch události ji nějak neiritovalo, či moc nerozesmutnilo).. Celou knihou se prolínají kapitoly z Marianniných mladých let a z let na sklonku života. Je to takové její vyprávění - vzpomínání.. Avšak podtitul se ke knize opravdu moc nehodí, protože jediné, čím hlavní hrdinka trpěla bylo odtržení od její rodné Vídně a od milované vnučky Yvonny, která se vdala do Holandska, kdežto Marianna své poslední roky trávila se synem v Belfastu.. Za mě tedy ne, zajímavé to pro mě nebylo.. Kniha na mě pusobila až depresivně, jak si M. stěžuje, jak stárne a přemýšlí co mohlo být, kdyby se nevdala za Adolfa, kdyby nebyla válka a kdyby stále vládla monarchie a ona byla ta bezstarostná dívka.. Prostě stále žije v minulosti, kdy nemusela nic a měla vše.. A mě to její stěžování strašně štvalo a nakonec mi byla i dost nepříjemná... Pokud ale máte rádi, takové ty příběhy obyčejného/neobyčejného žití, tak prosím směle do toho...