Elysium

„Ale co Castor a Pollux?“ „Napadlo tě někdy, že pro ně můžeš být jen objekt na hraní, se kterým si pohazují a zkoušejí, kolik vydržíš?“ Druhá kniha z trilogie Blíženci není tak zajímavá, jako příběh první. Vlastně se tu až do půlky knihy skoro nic neděje. Ano, všechno se to stupňuje, ale paní spisovatelce celkem dlouho trvalo, že ty všechny děje někam dospějou. Na začátku mě třeba skoro nebavilo sledování trojice Tilde, Lenoxe a Mikhaela. Tady to mělo velké nelogické mezery a celé to hledání jedné osoby na planetě Zemi bylo prostě divné a nevěrohodné. Ke konci tohoto příběhu to ještě trochu pokazí válečné vstupy. Naštěstí je mezi tím spousta dramatických situací a tak jsem byl hnán vpřed, abych zjistil a věděl, jak to všechno nabere obrátky. Malá ochutnávka: Nepřestávala se usmívat, ani když šla do kantýny na večeři a pak se chystala k spánku. Když uléhala, stále myslela na stromy a jejich zvláštní způsob komunikace. Už věděla, jak je přimět ke zřejmě smysluplného šepotu. Co se jí ale enti snaží říct? Zajímaly mě hlavně linie o výzkumu Ronnie Callahanové a jejích entích stromech. Rád jsem sledoval dění kolem „šílené“ a odvážné Amelie Valdezové a její průzkum nalezeného artefaktu. A také jsem byl zvědav kam dospěje Celeste Hewittová svým zkoumáním dvojice Castor a Pollux. Od každého se mi dostalo trochu. Každá z těchto vědkyň se posunula o velký krok dopředu. Jenže, jak to vše dopadne budu vědět až dočtu knihu třetí „Hvězdoměnci“ ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Za pár dní se probudíte a budete jako znovuzrození.

Podobně jako u předchozího dílu i zde platí, že jde o příjemné, ale nikterak přelomové dílo; události však od minulého dílu trochu nabraly spád, takže hodnotím o hvězdu výše.