Fatale Modlitba za déšť

„Překvapilo ho, že ten chlápek neřekl o té holce nic, ani když ho mučil“. Nick, který je ve vězení, se zaobírá knihou, kterou jeho strýc napsal, ale nikdy nechtěl vydat. Asi k tomu měl dobrý důvod. Navíc není kniha jako kniha. Jenže Jo, je prostě taková. A tak díky ní se Nick může cítit ještě hůř. Protože bez ohledu na to, jak mizerný už svůj život má, ona mu ho dokáže ještě zhoršit. A tak se ani nestačil vzpamatovat a už má na krku vraždy dvě. Začíná to docela vesele, co? Citát: Nemůžeme si dovolit svědky. Co by to byl za plán útěku. Novou postavou v příběhu je, mimo jiné, muž s jménem Wulf. Jeho činy jsou dosti brutální, plné krve a sexu. Taková ta postava, která nesmí chybět v podobných příbězích. Ještě však neřekl poslední slovo, ještě nezabil poslední ženu, bude to odchod s velkou fanfárou. Jde po Josephině, ale pozorný čtenář ví, že to nebude mít jednoduché. Vlastně už od počátku je to skoro jasná prohra. Malá ochutnávka: Desky ta kniha měla popraskané, a jak otáčel stránky, rozpadaly se... Ale nemohl s jejich prohlížením přestat. Po dvou dnech slova na jedné stránce ožila a začala mu plavat před očima... Úplně cítil, jak oheň zachvacuje část jeho mysli... Potom se změnil celý svět, jako by zbořil jednu z jeho tajných zdí... A najednou věděl víc z toho, co bylo skryto. Josephine má mezi tím jiné problémy. Má amnézii a je s nějakou rockovou kapelou. Prý ji založil nějaký Kurt. Navíc jeden jejich člen, kytarista Jon, vypadá jako Ozzy. Je to náhoda nebo peklo jen trochu zlobí? Všechno je to divné, tmavé. Všechno je vyšinuté. Stíny jsou temnější a průvan víc studí. Některých postav je vám líto, ale některé si smrt zaslouží. A některé ani nedokáží zemřít. Že Jo? Citát: Sundej ze mě ty ruce! Dobře. A teď – ZABIJ SE! Perfektní. Nádherná ponuře krvavá kresba, plná temných stínů, smrtících zákoutí a krvelačných příšer. Podpořeno rockovou hudbou, kterou jsem já nahradil skupinou Destruction a jejich albem „Born To Perish“ z roku 2019. Scénář je plný násilí, sexu a pochyb. Opět se tu propadáme časem, zkoumáme minulost, ocitáme se v přítomnosti a míříme do budoucnosti. Prostě samou radostí umřít. Citát: Na tuhle holku nikdo nikdy nezapomene.

Zběsilá fantasktní jízda neubírá nic na svém tempu. Já, co mám rád Twin Peaksy a všemožné tajemné záhady si to neskutečně užívám. V Seattlu (i v těch místech, kde se natáčel Twin Peaks) jsem jako študák v rámci WAT USA byl a určitě tam furt v kuse nepršelo, jako v této knize - navíc, když furt prší, tak lidé bývají mokří, kdežto v komiksu furt prší, ale nikdo mokrý není. Nicméně nebudu se hrabat v detailech a na rovinu říkám, že ani této knize nelze nic pořádně vytknout, jak skvěle doplnila strukturu celého příběhu. Akorát teda já mám rád konzistenci a pan Bishop tu je pan Biskup, drobnost, kterou jsem hned odhalil. Tak a teď si to jen tak pro sebe v rámci té konzistence chronologicky sesumíruju, než se vrhnu na závěrečný díl. Takže máme tu "čarodějnici" Mathildu někde v hlubokém středověku ve Francii, kterou nebylo možno ani upálit. Měla ochránce, který "věděl". Pak až Divoký západ někde na konci 19. století, kdy ji je "Matkou" vysvětleno, že nemá moc nad všemi muži a že jsou celé kulty či sekty, co se její moci dokážou ubránit. Nakonec ji dávali do hrobu vedle Mlékem kojeného. Další znovuzrození se datuje už do 20.století a nebohá Josephine hledá a pátrá, co se to robí. Pan Bishop už nabývá reálné podoby a ona zjišťuje, že není pomatená bláznivá hysterka a že to, co vidí je skutečné. Pak 2. světová - kdy ji "Stařena" v Paříži dost toho vysvětlí a naučí, např., že musí umřít vždy třikrát, tudíž se musí znovunarodit, nicméně při tom svém obsesivním pátrání se dostane do osidel nacistických démonů, kde ji od obětování zachrání Waltr, který zrovna taky dostal dotek nezemských bohů a nezbláznil se z toho. Pan Bishop dostane první bodanec kamennou dýkou. Tak teď jsem u prvního dílu, kdy Jo žije v padesátých letech se svým nezkorumpovaným zachráncem. Ví co a jak, skrývá se, je opatrná, kreslí znamení, ale začne se kolem nich motat jeden novinář, který později zapálí dům, kde Josephine ve své stávající podobě někde od přelomu století byla "poprvé zabita". A kdy pak altruistický pan Bishop skončí bez očí a znovu bodnut kamennou dýkou, docela pocuchaný v nějaké bezedné studni ve Friscu a znovuzrodí se ve vyříznutém plodu pana novináře. Pan novinář dožívá na samotě s poněkud pošramocenou hlavou a napíše knihu, kterou nikdy nevydá. Pan novinář je kmotrem současného hrdiny Nicka (ne Slotra z vražedného pobřeží). Pak tu máme šedesátky, kdy se Jo pečlivě skrývá (nicméně kupodivu skoro nadohled satanistického kultu, který jde právě a hlavně po ní) a vleze ji do zahrady jeden skoro herec, který nakonec končí utopený v bazénu, bo ho mama nenaučila plavat, ač žili u oceánu. Sídlo hoří a pan Bishop dopadne jako Natálka z Vítkova. Jo zdrhá i s knihou, která se tak nějak prolíná celým příběhem, ale o které toho nic moc nevíme. Pak tu jsou devadesátky a tato kniha, kdy Jo chytne nějaký vzorný polda a asi dost odporným způsobem ji zabije. To máme druhé zabití. Ona se pak v amnézii motá po okolí, než ji naloží alter ego Kurta Cobaina do auta, zaveze ji do jejich minimalistického domku a následně nevědomky rozloží doslova celou kapelu do krvavých kousků, včetně milého pana pochůzkáře. Opět se v novinách píše o satanistickém kultu, jako na konci každého dílu, atakdále, Jo utíká a už zase ví, která bije. No a pak tu máme úplný začátek série a to je pohřeb pana spisovatele, kdy jeho dědic, Nick, který by beztak to vražedné pobřeží vlastně i vyměnil za tuto parapsychózu, kdyby věděl do čeho jde, má taky to neskutečné neštěstí, že potká tuto Femme Fatale. Ta mu zcela neočekávaně zničí život jako všem před ním a nakonec se mu rýsuje, že ho bude Kurt Cobain, který vydal tu nevydanou knihu, z které vyndal ty prokleté pasáže, mučit v nějakém zkurveném sklepě. Je to snad úplně jasné konečně. Zapomněl jsem na něco, než se vrhnu na ten poslední díl? Jo, samosebou dokonalost sama!