Filosofická antropologie

„Vědecký ani filosofický výklad nemůže nikdy nahradit zkušenost s jednotlivou lidskou osobou. Protože musí zůstat všeobecný, nemůže ani naznačit úžasné bohatství možností a variant lidských povah a osudů. Proto se při přednáškách ukázalo jako velmi užitečné doplnit teoretický výklad četbou krásné literatury, zejména klasického románu, jak to ostatně ‚pragmatickým antropologům‘ doporučuje už Immanuel Kant. Studenti měli za úkol přečíst něco z Balzaca, Bunina, Dostojevského, Faulknera, Flauberta, Manna, Mauriaca, Shakespeara, Singera, Stendhala, Tolstého nebo Turgeněva a referovat o románových postavách jako o osobách. Podobný postup vřele doporučuji i každému čtenáři. Právě klasický román (nebo divadlo) dává možnost nahlédnout ‚dovnitř‘ úplně jiné, cizí osoby, což je pro každého vychovatele zkušenost nad jiné cenná.“ Moje první knižní zkušenost s profesorem Sokolem mi přinášela velmi hluboké pocity radosti. Pocity radosti téměř fyzické. Roli v tom nejspíš hrál i fakt, že jsem mnohé z nejkrásnějších pasáží knihy (o vztazích, o lásce a o tvářích druhých lidí) četl pod hřejivým pyrenejským sluncem v areálu poutního místa v Lurdech. :-) Ale nepochybuji o tom, že bych byl z pana Sokola nadšen i v méně příjemných podmínkách, protože jeho pojetí výkladu mi vyloženě káplo do noty. Že je výborný popularizátor složitých témat jsem věděl už z dříve poslouchaných přednášek na Proglasu, ale v knižní podobě (kdy jsem mohl snáze od napsaných myšlenek odbíhat a zase se k nim vracet) to bylo ještě o pořádný kus intenzivnější. Struktura knihy směřuje od popisu člověka zvnějšku, jak je viděn okolím, přes obraz člověka, jak vnímá sám sebe, až po popis člověka, který se stává osobou tím, že vstupuje do vztahu s druhým Ty. (slovy Talmudu: „Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mne odpoví? Ale odpovídám-li sám za sebe, jsem to ještě já?“) V každém z těchto kroků šel pan Sokol do větší hloubky, až dokráčel k samotné podstatě lidské osoby, která vstupuje jako nehotová do nehotového světa s úkolem teprve se – svým kontaktem s bližními, uvědomělou reflexí a pěstováním svých rolí – opravdovou osobou stát. Cesta k osobní zralosti (tedy zralosti sebe jako osoby) není snadná a vydat se na ni vyžaduje vnitřní odvahu. Člověk se na ní navyvádí různých psích kusů, mnohokrát nezaslouženě ublíží a mnohokrát je mu nezaslouženě ublíženo, jistě, vždyť každá hloubka vyvolává závrať a každá blízkost může přinést kromě životadárných povznášení i nesnesitelné peklo. Ale je to cesta, kterou stojí za to podniknout, protože pouze vztahy zralých osob, které budou kultivovat mezilidskou komunikaci a společný životní prostor, povedou k vytvoření trvale obyvatelného světa, který se nebudeme muset stydět předat dalším generacím. Myslím, že kouzlo výkladu profesora Sokola spočívá v tom, že dokáže na zdánlivě jasná fakta nahlédnout nově, někdy jejich pochopení změnit, jindy prohloubit a vycizelovat, jindy „pouze“ přesněji definovat. Někdy mi to přišlo téměř banální, až jsem si říkal, že je ten či onen výrok přece naprosto jasný – jenže on byl naprosto jasný právě až poté, co ho pan Sokol svým vysvětlením jasným udělal. „Lidská svoboda není omezena jen tím, co fyzicky zmůže a dokáže, ale že jí zatím chybělo jakékoli oprávnění. Že lidská svoboda není jen výkonem a stupňováním moci a že jí cosi podstatného chybí: že není legitimní, dokud si vedle otázky ‚mohu?‘ nezačne klást také otázku ‚smím?‘ Teprve příkaz tváře, nahé a bezbranné, může člověku otevřít oči a poskytnout příležitost, aby nahlédl tento podstatný rys lidského poslání, kterému Lévinas říká ‚etická existence‘.“