Vasiliose Chaleplise jsem coby čtenář znal jen jako spoluautora skvělého bedekru po Ostravě (111 míst), dost mě tedy překvapilo, že je to i kvalitní a vyzrálý básník. O sbírce Flavedo jsem se dozvěděl díky nominaci na Cenu Jiřího Ortena a myslím, že volba porotců byla dobrá. Třebaže nevnímám všechny její polohy a básnická řešení za ideální a šťastné, vnímám ji jako suverénní, hotové tvůrčí gesto, nikoli jako nejisté, začátečnické ohledávání (je to autorův debut a není zřejmé, zda jde o texty nové či deset let staré anebo nějaký mix). Za nejpůsobivější pokládám v Chaleplisově sbírce básně, které se nějak vztahují k vrstvám paměti. Snad s tím měl nějak souviset její titul, koncepce a zčásti i motivika a ilustrace, pracující s vrstvami slupky citrusových plodů. Dedikace koneckonců míří k básníkově babičce Jarmile a zdaleka nejlepším textem je podle mého nejdelší báseň s názvem lhota. K vrcholům knihy řadím i další texty, jež nějak tematizují vzpomínku či percepci času: klimkovice, babylon, kóan I a II. Chaleplis ovšem dokáže, což s tím v zásadě souvisí, ostře a zřetelně vnímat i prostor, situaci – viz cyklus moravskoslezský kraj, čekárna a zejména silná báseň válka, která mi (a tím netvrdím, že to byl reálný autorův inspirační zdroj) takřka živoucně přivádí na mysl vzpomínku na první měsíce války na Ukrajině, křehké, osudem zkoušené uprchlice odtamtud a naši hodně časnou lhostejnost až nevraživost: válka den barevný jak rozstřílení plameňáci se šrapnely mladého hrášku z modrých očí se ti valí mochyně slz jsi slabá jako elfka vlny v našich šálcích se přehupují přes okraje za kterými se zbytečně umírá holter slunce zaznamenává nepatrnou odchylku v rytmu naší planety Za méně šťastné pokládám básně, v nichž autor snad až příliš slovíčkaří, tj. dává najevo, jaká všemožná slova a výrazy zná či dohledal. A nejedná se mi o to, že jsem hned nedovedl rozšifrovat výrazy jako entangled, pantone 144 či drvodělka, ale spíš o jejich funkčnost v některých textech, které snad až příliš stojí právě na takových slovech, ne nutně neznámých, ale vždy řídkých, nějak ojedinělých, a tudíž poutajících pozornost. Působivější bylo, kdyby i z nich probleskla koherentnější a jaksi trefnější, výstižnější vzpomínka, situace, postřeh či dojem. Takto se vidění až příliš skrývá za slovy. Vždyť báseň nemá vznikat šifrováním, nýbrž dešifrací reality. Celkově jde ovšem – opakuji – o velice solidní sbírku, k níž se rád někdy vrátím.