Autor knihy je fanoušek stejného fotbalového klubu, kterému fandím i já. Knihu jsem si koupil, protože jsem očekával, že se nebude věnovat pouze historii Sparty, ale i fanouškovství obecně. Autor zažil se Spartou doby krásné i zlé. Zažil fotbal za komunismu i po revoluci. Věnuje se fanouškovství coby společenskému fenoménu na pozadí různých období. Autor se nebojí kopnout si do vlastních řad, odsoudit fanoušky Sparty za nemístné pokřiky na adresu největšího soupeře. Věnuje se ale i problematickým pokřikům fanoušků rivala nebo aplikování těchto pokřiků u malých dětí v akademii Slavie. Provokuje rivala ohledně jeho roku založení a celkem pravdivě popichuje, že Slavie nebyla jako fotbalový klub založena v roce 1892 a není tedy nejstarším prvoligovým klubem u nás. Fanoušci rivala prominou, ale řečnický a literární spolek ani cyklistický oddíl fakt není fotbal. Pokud se kniha dostane do ruky fanouška Slavie, tak asi bude u některých kapitol skřípat zuby. Těm pár fanouškům Dukly Praha bych ani moc nedoporučoval, aby knihu otevíraly. Ovšem autor se opravdu nebojí natřít i Spartu, její fanoušky, majitele a funkcionáře. Tak trochu připomíná nám všem Sparťanům, že existují situace při kterých na svůj klub opravdu nemáme být hrdí. Jedním dechem však shrnuje situace, kdy je naopak hrdost na místě. Popisuje zážitky na tribunách Letenského stadionu i výjezdy se Spartou. Věnuje se i významným zápasům reprezentačních výběrů Československa a Česka. Vše je napsáno s nadhledem, humorem a někdy i záměrně nespisovným až vulgárním jazykem. Zkrátka veškeré fenomény československého potažmo českého fotbalu. Od knihy jsem neměl žádná velká očekávání. Ty však nakonec předčila. Opravdu jsem se bavil.