Foucaultovo kyvadlo

"Synarchie je Bůh" Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo. A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.

U Umberta Eca mě napadá srovnání s filmovým Davidem Lynchem. Originální až geniální tvorba, nicméně některá díla už jsou natolik ulítlá mimo mainstream, že jsou pro běžného čtenáře/diváka nestravitelná. Což nepovažuji za chybu nedostatečně vnímavého čtenáře, jako spíš špatně napsaného díla na straně autora. To je případ Foucaultova kyvadla. Postavy jsou inteligentní a chytře napsané, dialogy místy skvěle vypointované, ale co naplat, když většinu knihy tvoří nečitelný, rádoby odborný balast, přes který se bez duševní úhony může prokousat jen opravdový nadšenec do esoteriky, konspiračních teorií a všech těch zednářských lóží, templářských řádů a kdoví jaké rozenkruciánské havěti (ano, pro mě jsou to všechno sprostá slova). Při čtení jsem si připadal, jako bych trávil večer ve společnosti tří nadšených filatelistů, kteří hodiny a hodiny zaujatě debatují o svých sbírkách známek. Prostě čiré utrpení, pokud nepatříte mezi zapálené nadšence. Příběh přitom není nijak zvlášť složitý, samotná kostra děje, kde se něco děje, tvoří tak jednu pětinu obsahu, zápletka je předvídatelná a ani vyústění na mnohde zmíněných posledních dvaceti stránkách mě nijak neoslnilo. Přikláním se k mínění, že král je nahý. Četl jsem i názory, že tohle je kniha od intelektuála pro intelektuály, kterou méně zdatní nejsou schopni pochopit, a že jen ti dostatečně sečtělí a inteligentní dokáží knihu naplno ocenit. Pro ty mám jeden vzkaz od Belba: "Odšpuntuj se!" ;-)