Heráci

„Tak ja sam nevim, jakože kniha se četla dobře, fakt chapeš ne? Ten kočičák Welsh musel asi něco z toho prožit nebo někoho s těma zkušenostma musel fakt znat, páč nevěřim, že by to psal jen tak, jako z hlavy, no ne? A asi taky musel zatnout svy psaci drapky dost hluboko do svy hlavy a buh vi estli to nebylo něco vostřejšiho, když ta jeho kniha se tak dobře čte a nějaky ty chechtaky taky mu to asi hodilo, jako že viš o čem mluvim, ne? Ti povim, že toto čist, musel bejt jednim z nich, abych věděl co a jak psat, kua no ne? Ten popis těch stavu a jako těch požitku, musí bejt skoro jako opravdovy a ten upadek, jak bych viděl některy časti naši matičky země stověžaty, jako chapeš co myslim ten sever a krutej vychod, no ne? Páč ti povim, že podkat tu partu s Glasgowa, Renta, Spud, Kejta, Sifon a hlavně ten vymaštěnej Begbie, asi bych se zdejchnul do vedlejši putyky, čekal co ten Kočičak Irvine se s něma bude dělat dal, páč myslim, že tobude mit určitě ještě pokračovnani, jako chápeš, jak to myslim, ne …“ Knihu určitě čít, ale ne jako doporučenou literaturu na ZŠ, možná by to někoho negativně ovlivnilo. -)

Heráci vyšli bezmála 20 let od Welshovo pravděpodobně nejznámějšího díla, masivního betonového pomníku všech knih o feťácích, Trainspottingu. Po jeho vydání už o heroinu v podstatě nemuselo být nic napsáno. V Trainspottingu to všechno bylo. Když ne na řádcích, tak aspoň mezi. Spousta knih s drogovou tematikou co vyšla až po Welshovo prvotině (spousta neznamená všechny) to měla sakra těžký a chtě nechtě toto dílo více či méně vykrádala, ať si to autoři přiznávají či nikoli. Vždyť i sám Irvine se v pozdějších dílech tak trochu vykrádá, nebo si snad půjčuje od sebe samého? Je to krádež? Po přečtení Trainspottingu se mi dostali do rukou Heráci a očekávání se mísilo se strachem, tak jako se krev mísí s drogou v injekční stříkačce (debilní přirovnání, omlouvám se). Neznamená autorův návrat ke svému nejznámějšímu dílu přiznání se k nápadové vyčerpanosti? Není to trend dnešní doby, všechna díla obestavět tím co bylo předtím, potom, mezitím, co by mohlo být (pořád sem ti neodpustil tu sračku Fight Club II Palahniuku). Tohle byly ony obavy. Nebude Welsh při snaze navázat na Trainspotting ředit kokain práškem do pečení? (tohle přirovnání už bylo o něco lepší) Pak očekávání. Renton, Spud, Sick Boy, Tommy, Begbie o pár let mladší. Dozvědět se tu část příběhu, co nám zatím byla utajována. Vědět proč a jak přilnula naše milá partička k drogám, chlastu a násilí. Poznat Skotsko 80. let z perspektivy Welshovo postojů k tehdejší politické situaci (a že ten člověk má k politice co říci můžeme vědět z rozhovorů, dal si nějakej rozhovor Irvine, kde by si o politice nehovořil?). Zase se nechat poblít, posrat, zmlátit, okrást, ušpinit, sjet, znásilnit. Tato vize byla tak lákavá, že předčila obavy ze zklamání tak snadno, jako Sick Boy najde své potrubní žilstvo. Pamatuju si, když mi přišli Heráci domů, hnusně modrá obálka s klišoidní koláží, uďál jsem si hrnec kávy, ubalil pár cigaret, nalistoval začátek, čtenářská erekce jako blázen. A pak mě to vcuclo. Jako když jsem poprvé zkusil extázi. Bum. Blaho a slast v hlavě. Energie z těch řádků sálala, nikdo jinej nedokáže svým psaním napodobit zdrogovanost tak jako Welsh. Miluju tě ty talentovanej plešoune. Welsh se nesnažil sálo dlouze analyzovat propad do drogové závislosti. Sešla se nezaměstnanost, zvědavost, nuda, přístupnost a bylo to. A tak to je i v životě. Žádný romantický představy. A takové jsou Welshovo knihy. Jsou reálný, jsou špína na zdech paneláků, jsou reálný jak smrad z komínů fabrik, jak bezdomovci u dětských parků, jak ten pán, co se mi nedávno pokoušel ve Smetanových sadech prodat pervitin v 7.50 ráno. Přibližně v polovině knihy mi začalo docházet, že Skagboys mají oproti Trainspottingu něco navíc. Už je to pár let, ale pořád jsem nedokázal přijít na to, co. Možná ucelenější příběh, možná se Irvine za ty roky vypsal, možná jde o náhodu, tak jako jsem náhodou vyzkoušel šalvěj divotvornou a málem zešílel. Každopádně je tomu tak a až do konce tohoto veledíla se nic nezměnilo. Heráci jsou pro mě s přehledem to nejlepší, co Irvine za svou kariéru zatím vyplodil. Krom Umělce na ostří nože to bylo všechno výborný, ale v Herácích jako by bylo zužitkováno všechno, co autor umí, jako by to vykrystalizovalo (krystaly, hehehe) a umístilo se na prvním místě všech fetoknih. Jestli mi někdy nějaká kniha dokázala doopravdy pomocí písmenek vykreslit atmosféru tak, že jsem ji cítil v celém těle, pak jsou to Heráci. Dočetl jsem skoro se slzami, ale především s hřejivým pocitem, jaký vyvolávají ezoblbcům Čtyři dohody. A pak bylo nějakou dobu ticho. Se superlativy jsem poté knihu předal své přítelkyni (skoro stejný nadšení) a pak jsme spolu mohli hodiny prodebatovat každý detail v této bichli. (SPOILER: ji nejvíc dostal potrat nalezený v odpadcích KONEC SPOILERU). A tomu se, vážení přátelé, říká láska. PS: Pořád nevím, zda ten heroin někdy zkusit nebo ne.