Hodina hromu

Paní Lenka Poláčková upoutala mou pozornost knihou Věk přízraků a tak Hodina hromu nemohla uniknout mému knižnímu hledáčku. K vyjádření mých pocitů z této knihy si však musím vypomoci následujícím přirovnáním, které momentálně nejlépe vystihuje mé čtenářské rozpoložení. Čtení této knihy pro mne bylo totiž, a také bohužel, jako bych sledovala film na který se vlastně nechci dívat. Ne proto, že by byl špatný (mnohdy je naopak naprosto excelentní), ale proto, že mě na něm něco nesedí (herecké obsazení, doba, téma...) a nic na tom nezmění ani fakt, že má několik Oskarů. No a něco podobného se mi přihodilo u této knihy. Autorka zde skvěle vystihla dobu, kouzelně vykreslila krajinu, pohrála si s grafikou a v neposlední řadě vložila dobové materiály, které knize dodaly na autentičnosti. A přes to přes všechno, mě kniha nedokázala natolik zaujmou, abych se od ní nemohla odtrhnout a těšila se na ni. Knihu můžete číst samostatně, propojení s knihou Věk přízraků je minimální a pro děj této knihy naprosto nepodstastné.

Stejně jako u Věku přízraků má i tato kniha naprosto dokonalí vzhled. Obálka i ořízka vypadají krásně. Hodina hromu je historický příběh se špetkou nadpřirozena. I přesto, že mě kniha bavila, tak Věk přízraků se mi líbil o trochu víc.