Hovory k sobě

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“ Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil. 4 trochu trpké, veskrze však smířlivé **** PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.

„Dobro a zlo rozumné a společenské bytosti nezáleží v tom, co právě prožívá, nýbrž v tom, co činí, právě jako ani její ctnost a špatnost nezáleží v tom, co prožívá, nýbrž v tom, co činí.“ Jsou knihy, u kterých se po přečtení sám sebe téměř zoufale ptám: „Proč jsem si ji nepřečetl mnohem, mnohem dřív? Třeba když mi bylo 18?“. Tohle je rozhodně jedna z těchto knih. Je to ale zároveň jedna z těch knih, ke kterým člověk musí dospět. Jak to tedy skloubit dohromady? Nijak. Prostě si ji přečtěte. Kdykoliv. Asi nemá smysl se příliš rozepisovat o moudrosti věků, o použitelnosti do dnešních dní. O tom, jakoby ty tisíciletí mezi sepsáním a současností vlastně ani neexistovali, ani o tom, jak důležitá je láska a oddanost k pravdě v jakékoliv době. Vlastně je i trochu divné hodnotit téměř dva tisíce let starý filosofický spisek, napsaný tehdy asi nejmocnějším mužem doby, císařem a filosofem v jedné osobě, jehož jméno rezonuje skrze věčnost. Je to úvod do stoické filosofie, do praktické filosofie. Vyplatí se číst dlouze a pomalu, přemítat o každém odstavci, přemýšlet o slovech, větách, sděleních. Vyplatí se mít knihu připravenou a po ruce a ve chvílích smutku a strastí, ale i v dobré náladě, náhodně otevřít a přečíst pár odstavců. Odstavců, jejichž čtení hladí na duši, pozvedá náladu, posiluje morálku a odhodlání žít navzdory životním těžkostem. Není to o pasivitě, není to o lhostejnosti k utrpení vlastnímu nebo cizímu, je to o aktivním životě v pravdě, přemýšlení a hlavně jednání v souladu se zásadami rozumu a pravdy jako nejvyšších ctností. Duše a mysl stoika netrpí. Doporučuji všem, zejména jako obranu a útěchu před dnešním světem plným lží a pokrytectví.