Hrůza v české literatuře

Výborně ozdrojovaná příručka, zachycující historii literární hrůzy od poloviny 18. století po současnost, skrze studium teoretických spisů i původních děl. Žánrově je zachycuje od jarmarečních písní, krváků a volksbuchů, románů hrůzostrašných, strašidelných a hororů přes dílka romantických outsiderů a parafrází lidových balad, golemiády, fiktivní katovské paměti, romaneta a dekadentní příběhy po filozofické, katolické, válečné a sci fi romány a povídky 20. století a ohlasové gotizující romány posledních let. Motivicky od mordů a všelikého násilí, přes sex a smrt, šílenství a jiné patologie, duchařiny, upířiny, katovské a hrobařské motivy, živé mrtvé, démonismus, prokletá místa a nekromanii po postmoderní stesk po minulosti a jejím řádu či chaosu. Autoři původně neznámí, pak adaptátoři zejména německé a anglické triviální a francouzské frenetické literatury Krameriové otec a syn a Prokop Šedivý, dále Mácha, Sabina a Neruda, Svátek a Jirásek, Karásek ze Lvovic, Hlaváček a Ladislav Klíma, Jakub Deml, Josef Váchal a mnozí další, za normalizace autoři mimo oficiální proud a díla spíš ojedinělá (Vaculíkova Morčata, Kohoutova Katyně...), v novém tisíciletí pak gotický román rehabilitující Miloš Urban. To vše je jakoby součástí eseje o smyslu, podobách a proměnách literární hrůzy v Čechách, s pojmenováním společenských a kulturních příčin změn a s lehkými odkazy na evropský kontext. Čte se jako beletrie a jako inspirace pro četbu literatury tohoto typu funguje tahle knížka báječně.

Naprosto výborná kniha, hluboký, rozvážný a znalecký ponor do tématu. Na jednu stranu se naskýtá otázka (či povzdechnutí) zda opravdu něco takového musel napsat až zahraniční autor, na druhou stranu se klube fakt, že možná právě díky tomu kniha dostala patřičný odstup. Historie hrůzostrašné literatury v české kotlině, od počátků až do dob nedávných (pravda, současnější období mohlo být probráno pestřeji, ne jen jedním dvěma jmény - i/alespoň ta v knize několikrát zmiňovaná Jenny Nowak mohla dostat více prostoru). Moc se mi líbil filosofický přístup k samotné podstatě, tedy strachu, hrůze a horroru a z něho vyplývající hned několik základních myšlenek či bourání zažitých pohledů (např. o nutné nadpřirozenosti horroru). Na jednu stranu se může autorovo rozkročení zdát až příliš veliké (proírá autory a příběhy, které by se obecně do tohohle zaměření asi nezařadili), na druhou stranu, ať už s autorovým rozhodnutím budeme či nebudeme souhlasit, v každém případě se i tak, díky hlubokým a pronikavým analýzám dostaneme k hned několika zajímavým knihám, které rozhodně stojí za přečtení. HRŮZA V ČESKÉ LITERATUŘE je prostě radost.