Jednou budeš Arab 2

„Zítra v naší zemi proběhne velká událost! Budou prezidentské volby! To znamená, že musíte všichni říct ,ano‘ našemu prezidentovi Háfízi al-Asadovi!“ Aneb svobodné volby na arabský způsob. Já teda autorovi jeho dětství nezávidím. Ten život mezi dvěma světy, kdy v jednu chvíli jste v kouzelné zemi splněných přání, a v druhé vás vítají v pekle plném ukřivděnosti, musel být pro dítě těžce stravitelný. A otcovské rady do života tomu moc nepřidávaly. Vzhledem k tomu všemu obdivuji, nakolik dokáže být Riad Sattouf při psaní vzpomínek, jakkoliv zkreslených, nestranný a pořád nacházet to dobré i špatné na obou kontinentech. Pravdou je, že tentokrát jsou vzpomínky více rozdrobené, chybí jakákoliv výraznější dějová linka v pozadí; v podstatě jen sledujeme, jak Riad chodí do školy v Sýrii a seznamuje se s životem tam. Někdy je to humorné, častěji však depresivní a v jednom, či dvou případech vysloveně děsivé, tedy z pohledu zhýčkaného Evropana, co se už od narození může ohánět občanskými právy.

Druhý díl se mi asi líbil ještě víc než první. Bude to tím, že do děje více vstupují další postavy a prostředí, ve kterém se pohybují. Líbilo se mi, jak se tím vším vyrovnává Rijád. Hltá názory z okolí, je konfrontován s přátelskými i nepřátelskými postavami, a začíná do jejich jednání i aktivně vstupovat. Čím dál zajímavější se mi jeví i Rijádův otec, který prochází postupnými povahovými i názorovými změnami. Matka je pořád obdivuhodně pasivní, zatímco syrští příbuzní se začínají pěkně vybarvovat. Co se prostředí a obyčejného života v Sýrii, myslím, že tahle kniha ukáže leckdy víc, než studium odborných publikací (respektive, ukáže ten obyčejný, lidský rozměr, který z odborných publikací tak nevysvítá - ne, že by je nahradila). Nesmíme nicméně zapomínat, že se pohybujeme v osmdesátých letech, to i u nás bylo ledacos jiné. I já ještě v devadesátých letech taky dostal ve škole od učitelů pěkných pár facek, rozpadající se čtvrti taky pamatuji, a různých pochybných dětských "her" a netolerance tu bylo taky spoustu. Ona nás ta knižní konfrontace s vyspělou Francií může trochu svádět k porovnávání s dnešní dobou, ale Francouz vyrůstající v osmdesátých v Československu by taky jistě napsal o svém dětství ledasco zajímavého. Řada příspěvků tu zmiňuje antisemitismus. Souhlasím s komentářem JanaPav o nutnosti vnímat to v širší perspektivě. Jinak mě ale kupodivu v knize nijak zvláště nezaujal. Možná je to tím, že když se člověk blízkému východu věnuje podrobněji, tento místní kolorit vás postupně přestane překvapovat, a já už ho vnímal jako téměř nezbytnou součást tamního života, která k tamní společnosti patří jako k českým zemím debaty o pivu. Co mě zaujalo víc, byl přístup ke zvířatům. Ne, že bych měl přehnané iluze, ale takto syrově zobrazený přístup ke zvířatům jakožto "interaktivní hmotě vhodné pro jakékoli hry a experimentování" se jen tak nevidí. Ano, vím, děti trápí zvířata i u nás, ale přecejen, veřejné bavení se nabodáváním štěňat na vidle a válcování žab se tu tak často nevyskytuje, nebo je to aspoň považováno za odsouzeníhodné. Souvisí to i s obecnějším rozměrem, kdy je třeba mít v arabském světě od začátku "ostré lokty", což se Rijád taky učí. Celkově velmi hodnotný komiks. Doporučuji.