Kdyby ze světa zmizely kočky

„Lidé v momentě, kdy vynalezli mobil, vynalezli také neklid, který vzniká s jeho absencí.“ Název knihy, respektive název příběhu, a anotace k tomu napsaná mě velmi lákaly. Jenže hned po prvním Ďáblově (dále jen Aloha) skutku, kdy na žádost hlavního hrdiny nechal „NĚCO“ zmizet (nebudu psát co) jsem byl hodně zklamán. Očekával jsem brutální masakr, který vždy nastává, když lidem vezmete nějakou zásadní věc, bez které snad ani nedokážou žít. Ale ono se vlastně ani nic zásadního nestalo. Pak jsem pochopil, že příběh je plný „KDYBY“ a spisovatel prostě nedokáže rozvinout do plné hrůzné míry význam slova „ZMIZET“. Tak že mě to po prvním „PŘÁNÍ“ přestalo skoro bavit. Citát: Když si kupuju knihu, nejdřív si přečtu konec. Co kdybych umřel ještě předtím, než ji dočtu?“ Ty úvahy o tom, co by se stalo kdyby ze světa „NĚCO“ zmizelo a jak by to změnilo můj život jsou pak absolutně zbytečné, když se po „ZMIZENÍ“ vlastně nic neděje. A rozhodně se svět nemůže tvářit, že se jako nic nestalo a plynout nerušeně dál. Takhle to prostě nemůže fungovat. Podle mě to bylo jen přihlouplé blouznění na nějaké romantické vlně a přesvědčování se o tom, že by svět klidně mohl fungovat bez telefonů, filmů, knih, hudby nebo koček. A pro mě třeba bez rybiček nebo papoušků, kteří mají kočky za úhlavní nepřátele. Malá ochutnávka: „Rád tě poznávám!“ Z hloubi bytu ke mně dolehl veselý hlas. „Ehm . . . a vy jste kdo?“ „Kdo bys řekl?“ „Nó . . . smrtka?“ „Skoro!“ „Skoro?“ „Jsem Ďábel.“ „Ďábel?“ „Přesně, Ďábel!“ A tak se na scéně nonšalantně objevil Ďábel. (POZOR – tento odstavec obsahuje SPOILER!!!!!) A protože Aloha už před tím vyhověl podobným přáním už asi 180 lidem (neptejte se na to číslo), musel by být svět už totálně na jiné úrovni, než si hlavní hrdina nalhává. Někdo píše, že je to romantická úvaha, ale když si vybavím, jak umírající hlavní hrdina cíleně likviduje milované věci svých nejbližších přátel – NO, tak mi to také moc romanticky nepřipadá. Byl to pěkně dlouhý, vlastně i hodně nudný, ničím nepřekvapující (a že to mohlo být perfektní) příběh o „NIČEM“. Vlastně jediná pasáž, která mohla být zajímavá, je ta, kdy na umírajícího hrdinu začne mluvit jeho kočka. Jenže to taky nevyšlo. (KONEC SPOILERU) Citát: Jakýkoli důležitý dárek, opatrovaný dopis nebo krásné vzpomínky se nakonec promění v nepotřebný šunt, na nějž zapomeneme. Samotný fakt, že ze světa něco zmizí a skutečné zmizení dané věci, by dle mého názoru vrátilo svět někam do doby kamenné. Ale když se nad tím zamyslím, možná by to nebylo zas tak špatné. Jenže pan spisovatel se nezamyslel, nebo se bál zamyslet a proto svůj příběh nechal někde na nějaké vlně podivna plynout dál, bez následných hrůzných důsledků. Jako čtenář si připadám hodně ochuzený o dramatický a vlastně i romanticky možný příběh a místo toho jsem dostal jen jakousi miloučkou poučku, abych se nebavil s Alohou (Ďáblem) a svou kočkou. (žádnou stejně nemám) A s vědomím, že až umřu, tak po mě neštěkne ani pes, jsem knihu dočetl, zavřel a nechal „ZMIZET“ ve své knihovně. (Vlastně kecám. Knihu daruji jedné chovatelce koček, třeba z toho bude moudřejší) Citát: A já potichu zemřu.

Je to mé druhé setkání s japonskou literaturou a opět tak hluboké a něžné. Něco v jejich kultuře mě vždycky dojme a vrátím se do dětství, kdy jsme všichni plakali nad Goro bílým psem. Objektivně kniha na 5 hvězd není, ale nemůžu si pomoci. V té její zdánlivé nedokončenosti vidím záměr. Čtenáře to nutí o věcech přemýšlet.