Zpočátku jsem z knihy byla rozpačitá, ale po první kapitole mnou najednou text začal prorůstat a průběžně vznikaly i mé vlastní organické úvahy. Autorka je novinářka, což se zrcadlí ve struktuře knihy: esejistické části jsou proloženy rozhovory, v nichž nejsou kladeny lehké otázky. Díky tomuto formátu se kniha dobře čte, ale překvapivě nás umí zavést hlouběji, než společenská rubrika lifestylového plátku. Individuální seberozvoj v dnešní době přestává být v mnoha ohledech dostačující a kniha nabízí několik přístupů, jimiž se můžeme inspirovat. S řadou z nich jsem se nesetkala poprvé, přesto mi ale kniha byla schopna částečně nabídnout čtenářský ekvivalent pocitu svěžího větru ve vlasech. Leckdy i mrazivého, kombinovaného s citlivě dávkovanými impulsy k hledání vnitřních i vnějších sil (tolik potřebných k tomu to vše ustát). A taky jsem mezi řádky našla touhu probudit kontakt s tou částí sebe samé, která je diametrálně odlišná od člověka, který píše tyto řádky, osvícen mdlým svitem telefonu. A právě v tom tkví síla Klimasmutku – nejde o pouhou knihu o změnách klimatu nebo osobním rozvoji, ale o pozvání k hlubšímu vnímání propojení mezi námi a světem. Text nás nenásilně nutí zastavit se, podívat se na své myšlenky z nové perspektivy a možná se znovu spojit s částmi nás samých, které už dávno ztichly. Možná právě proto, že se čte tak hladce, nás dokáže překvapit svou naléhavostí a podněty, které nás provázejí i dlouho po dočtení poslední stránky.