Kobold

Kobold ... skřet ... kreatura ... monstrum... něco temného a zrůdného ... nenajdete ho jen doma ... najdete ho na všech úrovních všude ve světě ... protože určují chod společnosti a pravidla hry ... Voda – Přebytky něhy „Kobold je obecně typ člověka, který má vysokou inteligenci, ale chybí mu inteligence emoční a především sociální soucítění. Proto dokáže dokonale manipulovat ostatními a naučí se emoce předstírat, když už jsou pro druhé tak důležité.“ Radka Denemarková Kde vyvěrá ten pramínek slov, který se velmi rychle změní v dravou a útočnou řeku ... v proud beroucí vše? ... začíná to velmi nenápadně ... jenže pak vás chytne vír, překročíte bod, ze kterého už není návrahu ... a ve snaze zachránit si špetku zdravého rozumu se nakonec vzdáte úplně všeho ... i toho nejcennějšího ... svobody, sebeúcty a seberespektu ... ... jak blízko k šílenství my všichni za určitých okolností máme ... „Možná nemohl jinak. Možná opakoval model, který se zadrhl v podvědomí. Možná nemohl překročit svůj stín.“ ... zahrnut láskou a něhou ... nedokázal city oplácet ... ani je přijímat ... a kam pak s těmi přebytky něhy? Než začnete číst, než se do všech těch bolavých ... dusivých a těžko stravitelných slov pustíte ... zapomeňte, že by Vám byl jakýmkoliv způsobem naservírován jejich smysl ... získáte jen jedinečný prostor ... který autorka vytvořila ... pro Vaše vlastní úvahy ... Může se Vám ovšem stát, stejně jako Helle, že přestanete rozeznávat „hranice reality a vymyšlených vět, z nichž vyrůstají obrazy“. Oheň – Přebytky lidí „Jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv.“ Radka Denemarková Když dojde k násilí na základě rasové nesnášenlivosti, je společnost nastavená tak, že si to ta oběť vlastně zasloužila. Bůhví jak to bylo a tak dále ... voda opadla ale vy jste si ještě ani neoddechli ... a je tu další živel ... oheň, který s veškerou svou ničivou silou stráví vše co se mu postaví do cesty ... už tolik netápete ... a přeci si neodpočinete, ani na chvíli ... dramatický příběh, který se z řádků vynoří vám to nedovolí ... příběh pečlivě popisující lhostejnost, nesnášenlivost, pokrytectví ... malost ... bez patosu a moralizování ... drsně a tvrdě ... a vám se opět dostane na jazyk hořká pachuť ... ... objevíte dno ... všeho toho hnusu ... a tam úplně dole člověka, který vyjadřuje své city ... poezií: „Hudba a knihy, moje pramice, na kterých já zvládám nebezpečné úseky peřejí.“ ... slova, která Vás porazí a nadobro převálcují ... „Aby tě před zlým chránil (takový už je svět) dávám ti amulet a nos jej bez přestání Je proti chvílím krutým zahání z duše hlad a toho kdo má rád uchrání před uřknutím Snad z nebe na zem spadlo To vzácné zaklínadlo Ve světle létavic Do stříbra jsem vyryl SINE AMORE NIHIL bez lásky není nic“ ... aby na konci vyplivly ... zdevastovanou duši ... přiznávám, topila jsem se ... dusila slovy ... stěží přežila nápor živlů ... těžké a drsné čtení ...

„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem.“ Vzhledem k tomu, že jsem Kobolda četl jako e-knihu, odpadlo váhání, kterým živlem je správné začít – jako první přišla na řadu voda. A ta byla chladná a temná a Radka Denemarková mě v ní držela hlavu pod hladinou tak pevně, že to bylo skoro až k nevydržení. V interakci s psychopatem je normální člověk vždy výrazně znevýhodněn – naše instinkty i životní zkušenosti nám velí předpokládat, že na druhé straně bude někdo jako my, někdo reagující v rámci očekávaných mantinelů. V Koboldovi jsme mimořádně nelítostným způsobem přesvědčováni o tom, jak hluboce mylná je tahle představa. Kobold ke zotročení svého okolí využívá všeho, co mu ostatní nabídnou: každé slabosti, každého soucitu, každého zaváhání. Jakákoli lidskost je odhalena a jako na slabé místo je na ni zaútočeno. Hrozivá je na tom ta bezmoc, bezvýchodnost – protože jediným způsobem, jak se Koboldovi účinně bránit by bylo stát se sám Koboldem, tedy brutálním monstrem bez empatie. Silným motivem v příběhu byla jakási kontinuita krutosti – tím, že Hella zlo nezastaví, nejen že neochrání sebe, ale dovolí zlu vykonávat své dílo na vlastních dětech. V některých chvílích jsem měl tendenci se na ni pro její pasivitu hněvat, ale s odstupem pár dní po dočtení mám pocit, že tohle je přesně ten špatný pohled na věc – že neviníme zlého člověka za zlo, které působí, ale oběť za její slabost tváří tvář protivníkovi, kterému nemá sílu čelit. Druhá část knihy mě zaujala méně, ale jen nepatrně méně. Emoce ve mně dokonce vyvolávala větší – vždyť necitlivost se zde neděje prostřednictvím narušené osobnosti, ale produkuje ji garant spravedlnosti, tedy stát – všem na očích a se všeobecným (v knize spíš tušeným) souhlasem. Představit si, že se v naší zemi právě teď dějí podobné případy, není vůbec složité Krvepolský v této novele připomíná Euchrida, jak ho popsal Nick Cave v knize A uzřela oslice anděla, ale zdál se mi vykreslený trochu příliš schematicky a subjektivně jsem ho vnímal jako nejslabší postavu celého dvojrománu. Přesto – jak se nevyhnutelně blíží ke střetu svých vysněných představ s realitou, začal jsem se o něj dost bát. A ještě delší dobu po dočtení se při přemýšlení nad ním nemohu zbavit otázky, jak to vlastně je s naší krásou a hodnotou: jsme takoví, jací se vidíme, nebo jaké nás vidí ostatní? I přes roztříštěné vyprávění, ve kterém jsem zcela jistě nerozklíčoval správně všechny významy (zejména tedy v Přebytcích něhy), se mi zdálo, že hlavní motivy nejde přehlédnout. Přímo na nás ze stránek křičí. Protože na nás mají křičet, mají vyvolávat úzkost, snad až nevolnost. Paní Denemarková totiž emoce nehodlá tišit. Nehodlá nás šetřit a nedovolí nám si myslet, že násilí na slabších se nás netýká. Sugestivností svých příběhů nás mění z pozorovatelů na účastníky.