Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi

Dominikin blog som objavila ešte kedysi dávno na SME-čku. Takže jej knižky som si nemohla nechať ujsť. Pri čítaní som zistila, že niektoré poviedky si pamätám ešte z blogu, ale to vôbec nevadilo. Dominikin miestopis z "Ďalekeho vichodu" je vtipné, šarmantné dielko. Dozvedela som sa kopu zaujímavých informácií zo života na Taiwane či v Číne. Už mám nachystané "Kórejské halušky". Len tak ďalej, Domi:) "Neviem, či mal Puppin skúter poznávaciu značku s dvoma osmičkami, ale viem, že si naň (ako mnoho iných ľudí) zavesila symbol svastiky pre šťastie, lebo mi ho ukazovala. Nuž, aspoň jedna krajina, kde sa človek s kombináciou dvoch osmičiek a hákového kríža cíti bezpečne." „Domi, všimli sme si, že občas stoja pri ceste nejakí ľudia tmavšej pleti.“ Čakala som, čo bude nasledovať. „To… to sú tí migranti, čo sa o nich všade píše?“ Rozosmiala som sa. „Nie, to sú naši,“ pokúsila som sa zjednodušene vysvetliť situáciu. „Počkaj, takže ty chceš povedať, že oni nechodia do práce, ale namiesto toho idú do lesa nazbierať huby? A potom ich predávajú popri ceste? To je všetko?“ „No…“ nechápala som celkom, kam sa tento rozhovor uberá. Japonskí kamaráti si vymenili užasnuté pohľady. „Ale to je FANTASTICKÝ život! Keby sa to dalo tiež v Japonsku!“

Autorka, slovenská studentka čínštiny na Taiwanu ("počeštělý" Tchaj-wan se naštěstí v knize ani nemihne, mně se to ostatně taky nelíbí) předem upozorňuje, že se nejedná o cestopis, že byla v podstatě na jednom místě... A přesto jsem se z knihy dozvěděla o současné Číně (a Taiwanu), živote a kultuře zejména mladých dozvěděla neskutečně mnoho, povětšinou mnoho nečekaného. Autorka to podává kousek po kousku, kratičké kapitoly naplněné opravdovými zážitky, které Evropana, Čecha i Slováka prostě musí neustále překvapovat. Je to autentické a je to aktuální. Bez debat 100% A druhá autorčina kniha je již připravena ve čtecí frontě.