Korespondence Josefa Zvěřiny a Aleny Falerské

Do téhle party patřím fakt s chutí. Další pozitivní návrat v čase, a pokud jde o Zvěřinovo mládí, i s trochou postesknutí po zašlých dobrých časech skautingu či intelektuálních elit typu Anastáze Opaska či františkána Urbana. Říkala jsem si po přečtení úvodu. Pak přišly dopisy, které jako ilustrace a dokreslení doby asi mají svou cenu, ale stále to jsou dopisy osobní až lehce důvěrné. Vstupuje do hry dynamika vztahu pro čtenáře nepodstatná (byť jiskřivá, ale nejsme v bulvárním plátku :o) a hodnota knihy trochu klesá. Byť stále trvá ilustrace doby a střípek do mozaiky totality, ale jde o hledání jehly v kupce sena. Pokud jde o otevřenou diskuzi o duchovních otázkách - škoda, že zde nejsou Zvěřinovy odpovědi, pokud ovšem vůbec nějaké byly. Pohled paní Falerské je podnětný, ale příliš jednostranný, chvílemi naivní, chvílemi naopak velmi praktický - třeba nad přípravou snoubenců - ty dopisy mě zaujaly nejvíc a mají dost smysl.

V Katolickém týdeníku jsem narazil na upoutávku o knize a v hlavě se mi usadilo,že bych si ji měl přečíst,i když o Josefu Zvěřinovi a Aleně Falerské jsem nevěděl vůbec nic a témata o kterých spolu korespondují,jsou mi velmi vzdálená. Po přečtení lituji,že jsem si knihu nekoupil tištěnou. Obohatila mne o seznámení s výraznými osobnostmi,dobou, a místem kde působili, a přiblížila mi témata duchovní,o kterých jsem si myslel, že mě nebudou zajímat. Samotná korespondence je čtivá,jiskřivá,Zvěřina v ní působí jako vnímavý,chápající člověk přístupný jakékoliv kritice a podnětem ze strany nesmírně inteligentní a upřímné Falerské. Vzhledem k tomu,čím v životě oba prošli,o čemž se lze dočíst v úvodu,nezbývá než obdivovat jejich houževnatost i humor. Na konci knihy jsou uvedeny práce,kterých se korespondence týká. Na závěr pár citátů: "Myslím si, že je zcela jednoznačné, že žádná jistota neprovokuje k přemýšlení. Když je jednou něco jisté, dané atd., nač o tom moc přemyšlovat. A v tomto smyslu je nejistota tedy žádoucí. Je to taková řekněme racionální nejistota, vědomí nedostatečnosti poznání, vědomí, že na poznání, je nutno neustále pracovat. Je to nejistota provokující k aktivitě, k práci. Nejistota, která opravňuje k svobodě myšlení a tuto svobodu také dává, pokud za ní stojí víra ve schopnost člověka, lépe řečeno přesvědčení o schopnosti člověka." "Nežádám tvrdou discipli-novanost a bezvýhradný souhlas. Prosím, jak víte, o nesouhlas. Děkuji, že jste svůj nesouhlas vyslovila. Myslím si, že je to hlas, který přesahuje Vás, neboť tuším, že více lidí si myslí, co jste napsala." "Když člověk mluví s přáteli, nepřednáší, říká, co si myslí, co pokládá za správné, nepodává znalecký posudek. Během hovoru se to mínění třeba i změní, opraví, vylepší a zrovna v tom je také cena těch hovorů. Předpokládá to jistě osobní zaujetí (řekla bych angažovanost, kdyby to nebylo tak užívané slovo), vzájemnou důvěru v dobré úmysly a zájem na poznání." "Myslím, že někoho dovede civilizovat i pouhý fakt, že se s ním mluví. Protože ten někdo si pak nepřijde jako obležená bašta a zjis-tí třeba, že i s těmi druhými je řeč a že nekoušou na potkání. A třeba si hrozně oddechne, třeba se přestane tak hrozně bát a vidět černobíle a tím už se pomaloučku začíná civilizovat".