Kouzelník ze Lhasy

Knihu interpretuji pozitivně jako propagačku Buddhova učení. Bylo by to vše moc krásné a dokonale inspirativní na beton vědět, že se duše stěhuje po věky věků a získává stále lepší karmu podle činů svého nositele. O tom se však na rozdíl od těch osvícených pravděpodobně před spočinutím v nirváně nepřesvědčíme a tam se nedostaneme, pokud nebudeme přemýšlet o správných myšlenkách, které vedou ke správným slovům a ty ke správným činům. Tato kniha pak tedy není do začátku tohoto přetěžkého procesu vůbec špatná a tak to prosím nastartujte.

Víte, co je váš největší problém? …. „Příliš přemýšlíte!“ Po přečtení téhle knížky musím dát lamovi Ccheringovi za pravdu, naše mysl nás zaměstnává na plný úvazek, ani chvíli si nedá pokoj a vytváří souvislý proud myšlenek, které jedna za druhou, většinou i jedna přes druhou, zaměstnávají, a vyžadují si naši pozornost. Naučit se odpoutat svou mysl od tohoto neslábnoucího proudu vědomí, tedy - meditovat, není zrovna jednoduchou záležitostí, ale jde spíš o určitý trénink, ostatně jako všechno, co se týká naší mysli. Vlastně hovořím o něčem, s čím mám jen malou zkušenost, a nemyslím tím proud myšlenek, bez přestání se mi honících v hlavě :-), ale meditaci. Jógu praktikuji ryze z praktického hlediska – jako velmi dobrý podpůrný prostředek při relaxaci a k u udržení fyzické kondice, meditace a různé formy dosažení „bdělé mysli“ do téhle kategorie nespadají, zato s proudem neodbytných myšlenek mám zkušeností soustu :-) … takže bych to uzavřela tím, že kolem různých forem meditace spíš jen tak zlehka a nesměle našlapuji. Tuhle knížku, kterou se možná chystáte číst, ale prosím nechápejte tak, že je to kniha, která vám tato tajemství poodhalí, spíš, a teď vážím slova, jako knihu, která vám, když budete chtít (budete přístupní) poodhalí trochu jiný „svět“, a to je nejspíš i jejím cílem, alespoň já ho tak chápala, ukázat (dejme tomu našemu západnímu světu), že existují i jiné přístupy k životu a k … realitě, že svět, realita, kterou prožíváme, je taková, jak si ji interpretujeme, a k tomu používáme příběhy. Naše mysl je tak prostě nastavená … tenhle způsob fungování ve světě nám byl totiž dán do vínku, jako např.: „Když je nám bídně – mysl se snaží celou věc racionalizovat a hledat výmluvy, abychom se cítili lépe.“ S málokterou knihou jsem měla takový problém s hodnocením, jako s touto. Je to totiž kniha, ze které výrazně vystupuje několik velmi zajímavých myšlenek, a to natolik, že vás donutí knihu přečíst celou a odpustíte jí všechno, i spoustu nedostatků, které se vám v tu chvíli zdají naprosto podružné. Alespoň mně se to stalo, myšlenky, které mě zaujaly, totiž naprosto překonaly zbývající (většinový) obsah, a ten, jako celek, pak zas překonal formu, za mě nepřehlédnutelně nedokonalou. Odpustila jsem všechno :-) … slepený příběh, o lásce dvou mladých lidí, kterým nebylo souzeno být spolu /jak šitý na míru pro televizní společnost produkující telenovely, on a ona mladí, krásní, ctižádostiví, toužící po skvělé kariéře, které spojila dohromady vášeň, bohužel každý v jiném koutě světa, tudíž překonávající nepřekonatelné překážky, protože se samozřejmě ani jeden nechce vzdát své hvězdné kariéry, do toho si přidejte naprosto odlišná rodinná zázemí, samozřejmě nepřekonatelně odlišná, náročná choroba, soudní spory, … prostě kterýkoli z filmů od Rosamunde Pilcher, a jste doma :-)/… odpustila jsem i nedokonalost jazyka – formy sdělení, protože jak píše níže „gersie“ … to důležité sděleno bylo, a nezapírám, příběh, který jsem si uvnitř, mezi řádky, (dala jsem si s tím tu práci) našla, mě oslovil :-).