Lačnost

Číst Jelinekovou je jak řezat do vředu, ze kterého vytéká hnis. Není to pěkné čtení, leč tuze zábavné. Vy se snad nebavíte? Vždyť přeci v podtitulu stojí: Zábavný román. Nebo že by to byla ironie? Ne, vskutku: to, co se nám tu ukazuje, je pimprlové divadýlko, kde loutky mají duté hlavičky dunící ozvěnou. A tak jsou k smíchu, ha ha. A jako doprovod klavírní skladba pro jednu klávesu, jakou by nenapsal snad ani Ligetti. Klep. Klep klep. Klep klep klep. A tak pořád dokola, na vesnici, v městě asi taky, ale to je až druhé dějství, které už není třeba odehrát. Té nudy už totiž bylo dost. Té vody už totiž bylo dost. Té stojaté, zapáchící, hnusné vody, která se nám neustále staví do cesty a kde tedy zákonitě musí někdo, nejlépe pečlivě zabalený do igelitu, skončit. Gábi. Nebo Gerti? Kdo se v těch jménech má vyznat. A tak je lepší je vynechat. Stejně jsou jedna jako druhá. Ženy. No ano, plné lačnosti, aby se do nich stěhovali muži (ten náš je četník, mmchdm). Jenže: četník lační spíš po tom, stěhovat se do cizího domu a, až ty ženský (nejlépe) profackuje, tisknout se v umývárce na kolegu. Co kdyby z toho totiž jednou něco bylo, konečně, když "muž" něco chce, tak to dostane. Takže, jaká to ironie. Jaká to ironie? Žena - toť ironie!

V téhle knize se autorka velmi, ale opravdu velmi vykecává. Někdy snad až nesnesitelně. Člověku někdy ujede pozornost a přistihne se jak přemýšlí nad trámy, ucpaným záchodem či propadajícím dítětem. Ale to nemění nic na faktu, že je kniha napsána naprosto fascinujícím stylem. A ano, zcela zaujatě dávám 4* protože prostě Jelinek. A co jako?