Ledově modrá krev

Vynikající! Přečteno na jeden zátah. Magický realismus na ruský způsob. Život a "dílo" herečky Idy Zmojro, filmové Mášeňky a podle Stalina nejlepší Niny Zarečné v dějinách divadla, a lehce detektivní rámování jako záminka k vyprávění o Čudovu a jeho obyvatelích v průběhu druhé poloviny dvacátého století. V_M má pravdu: je to bizarní, k tomu silně metaforické, svorníkem je mimo jiné úvaha, cože je to ta ledově modrá krev a k čemu je nezbytná ve vztahu k herectví, ale také třeba lásce nebo moci. Autorova rozkoš z vyprávění je strhující, jeho smysl pro humor tu a tam vražedný a smysl pro absurdno a soucit ve vyváženém poměru. "Spisovatel se obejde bez čtenářů, malíř může nejspíš také malovat sám pro sebe... ale herec? Herec bez divadla? Padesát let v Čudově - co tady dělala, můj Bože?" "Zatloukala hřebíky," řekl jsem. "Když je hřebík správně zatlučen, pak Bůh existuje a svět může být spasen. Takže zatlouká hřebíky, to je všechno." "No promiňte," řekla Inna provinile, "ale to je metafora." Film o Idě natáčet nezačali. Ida přijala tento neúspěch s klidem. "Role zmrtvýchvstání by mohla být moje poslední," pronesla, "ale raději bych byla, kdyby to byla první role poé smrti, a pak budu mít zaručeně publikum přinejmenším na další dva tisíce let." (s. 229)

Výborný román, bravurně vystavěný příběh, skvěle vyprávěný. Nepostrádá vtip, nadhled, pověrečnost, krutou realitu, laskavost. Oproti oficiální anotaci neshledávám v knize nic magického, spíš snivého, trochu šíleného, pověrečného, folklórního, zároveň zemitého a skutečného. Doporučuji.