To se snad ani nedá komentovat, něco tak intimního, osobního. To není jako hodnotit knihu, ale spíš celého člověka, jeho život a jaký byl. Ze čtení jsem si odnesla pocit lidskosti, nezaviněné bolesti, kterou si každý občas prožíváme a Jiřímu Cieslarovi se jí dostalo víc. Nebyla jsem schopná deník přečíst celý od začátku do konce, příliš mnoho věcí se opakuje, řeší a omílá pořád dokolečka... tohle znám, když si po sobě čtu své staré deníky psané s nějakým terapeutickým záměrem, jejich zpětné čtení je dost ubíjející. Vydávat takové věci ale má smysl, právě pro ten pocit lidskosti, vhledu do druhého, kterého by se nám jinak nedostalo. Jistě, jsou i literárně hodnotnější deníky (P. Juráčka třeba), ale tohle není literatura, tohle je terapie.

„Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním.“ Rozpaky. Kniha, která podle mne neměla vyjít. Ubližuje Cieslarovi i lidem, o nichž píše. Zároveň kniha, kterou nelze zcela ignorovat, když už vyšla. Zvlášť pokud popisované prostředí pražské filmové vědy znáte z první ruky. Hlavní „přínos“ Matouše spatřuji v tom, co zřejmě nebylo záměrem – v demytizaci osobnosti Jiřího Cieslara. Intelektuál s velkým rozhledem a kultivovaným projevem byl ve skutečnosti hnán stejně nízkými pudy jako všichni ostatní, psaní pro něj představovalo prostředek sebezáchovy, nikoliv potěchu, z filmů, které ho nebavily, odcházel (případně na projekci nešel vůbec a poté si coby člen festivalové poroty vymýšlel, jak se mu daný snímek ne/líbil). Materiál cenný zejména pro psychiatry, kteří takto mohou nahlédnout do mysli člověka s bipolární poruchou, je zároveň dobrým dokladem toho, proč je deníky lepší psát ručně nebo na stroji. Nesvádělo by vás to tolik ke kopírování týchž myšlenek a bezobsažnému psaní pro psaní samé. Úzkost, stres, věčné pochybování o sobě, o rozhodnutích učiněných i rozhodnutích, která se učinit chystáme. Známe to skoro všichni a je svým způsobem fascinující si číst, jak tyto nelehké stavy zpracovával a nakonec zpracovat nedokázal někdo jiný. Ovšem, vzhledem k syrovému stavu, v jakém jsou nám Cieslarovy mnohdy dosti plytké zápisky předkládány, jde o čtení s příměsí provinilého pocitu, že před sebou nemáme literárně hodnotné dílo, nýbrž že pouze poněkud bulvárně nahlížíme do cizího soukromí, kam nás nikdo nezval. Svým cyklickým a také pro čtenáře časem vysilujícím opakováním tvůrčích vzepětí a pádů na dno deník zároveň poměrně přesně opisuje křivku autorova vnitřního zápasu, který tak můžeme prožít společně s Cieslarem. Z několika posledních zápisků, prostých jakékoliv naděje, mne opravdu mrazilo a chvíli jsem je musel rozdýchávat. Největší přínos knihy tak nakonec pro někoho může být v tom, že se začne víc snažit, aby nedopadl stejně jako Jiří Cieslar.