Melancholie II.

To téma a ten způsob vyprávění, jak se každá věta zopakuje třikrát, čtyřikrát za stránku a pokaždý dokáže píchnout tak jako když byla vyřčena poprvé a tak já, člověk co přejde znásilňování dětí v Mechanickém pomeranči bez mrknutí oka skoro brečím, když jedna velmi stará žena neví, zda potřebuje na záchod či zda už potřebu vykonává a při scénách, kde se sestra setkala s bratrem Larsem jsem asi uvnitř brečel, já nevím. Už jsem to asi říkal, ale Fosse je geniální a já doufám, že mé čekání na smrt bude o něco veselejší.

Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě. Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií. Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.